Mayerlrampe

Mayerlrampe aneb severka se vším všudy

Destinace výpravy: Grossglockner (3 798 m n.m.), Vysoké Taury, Rakousko

Cíl: Mayerlrampe, D, 600m

  pár nýtů úvodním kuloáru, SZ hřeben fixní štandy po 50m, jinak po vlastním

Vybavení: ledovcové, mixové - sada frendů (vel. 0.2-2 BD) a 4-6 kratších šroubů

Členové výpravy: Mrkva, Michal

Datum: 30-31.10. 2021

Autor: Mrkva 

Po úspěšném přelezu Pallavichiniho kuloáru v červnu 2021 jsem si vytyčil jako další cíl v severce Glockneru cestu Mayerlrampe. Jedná se o jednu z nejpříjmějších a nejlogičtějších možností, jak se dostat z bivaku pod severní stěnou až na vrchol Glockneru. Oproti známějšímu bratrovi Pallavichinimu, kdy je lezecky netriviální pouze vrchní část cesty, v Mayerlrampe se leze skoro pořád. I když se nejedná o nijak těžké lezení, mixový terén a finální skalnatý hřeben řadí tuto túru do klasických cest severních stěn. A jak to teda celé probíhalo?

V sobotu 30.10. 2021 jsme brzo ráno s Michalem vyrazili z Brna směr Franz-Josefs Hoehe, kde jsme přijeli kolem poledne. Navlékli jsme si saky paky a už jsme si to štrádovali po Pasterze Gletcher směr bivak. Dobře načasovat příchod na glockner bivak je pro mě vždycky oříšek. Buď vyrazíte už večer, někde v Reichu přespíte a na Hochalpinstrasse vjíždíte hned po otevření v 06:00 a na ledovci musíte být nejpozději v 07:30. A nebo vyrazíte až ráno a na ledovec se dostaneme až po poledni. Všechny ostatní časy znamenají za slunečného počasí nepříjemně rozbředlý sníh, jelikož přístup k bivaku je východní stěna, která dopoledne dostává opravdu hodně sluníčka. Pokud již cestu na bivak znáte a můžete tím eliminovat případné bloudění, rozhodně doporučuji příchod až v pozdních odpoledních až večerních hodinách. Ať už tak či tak, když na jaře nemáte tvrdej firn pod mačkama a nebo zde jdete na podzim, kdy se zas nevyhnete skalním úsekům, počítejte solidních 5-6h pro přístup na glockner bivak. Přístupová cesta navíc mnohdy není jednoznačná a skýtá několik možností, které jsou více či méně vhodné a né vždy jde poznat, která je ta pravá.

My jsme se každopádně po šesti hodinách, kdy jsme posledních 30 minut šli s čelovkou, doškrábali na bivak, kde nás přivítala dvojce Slovinců, kteří měli v plánu Achenbrenner - tato cesta je hodně závislá na podmínkách, když jsou dobrý, je to prej elegantní a poměrně lehký lezení; když jsou špatný, je to těžký, dlouhý a nebezpečný. Momentálně měly být prej hodně dobrý podmínky, a tak jsem trochu klukům záviděl, ale stejně jsem si říkal, že bych do toho teď s Michalem ještě nešel, pač se jednalo o náš první společný lezecký výstup a Mayerlrampe byla pro mě cesta "víc na pohodu".

Každopádně vydatná večeře a pokecání se slovinskýma parťákama na sebe nenechalo dlouho čekat a plni očekávání ze zítřejšího výstupu jsme to o půl desáté zabalili. Budíček ve 04:15 a v 5:15už vycházíme z bivaku. Přístup do kuloáru je asi 20 min od bivaku. Je dobré si večer předtím přístup pořádně prohlédnout, jelikož v 05:30 je na konci října tma jako v pytli. 

Pasterze Gletcher

Ošemetný přístup k bivaku - buď vlevo přes ledovec nebo vpravo přes skály.

Nový Glockner bivak pro 16 lidi.

Odtrhovka šla v klidu, a pak to bylo cca 150m lehkým terénem nahoru, kde jsem občas něco založil, ale víceméně se jedná o obdobný terén jako spodek Pallavichiniho, takže pro zkušenější borce jištění netřeba. Po šesté hodině ranní se začlo rozednívat a to právě včas, abychom odbočili do rampy. Možností kde odbočit a kudma rampu lízt je mnoho. Často se lezci uchylují k tomu, že lezou při pravé (horní) hraně rampy, kde je skála, o kterou se dá jistit. Nicmeně se jedná o poměrně lehké lezení při sklonu 60-70°, takže my jsme si vybrali linku někde uprostřed rampy, kde se mi zdála nejsilnější vrstva ledu a firnu. 

V úplně ideálních podmínkách je celá rampa pokrytá tvrdým firnem, ve kterém jednoduše šlapete schody. Tohle je poměrně časté v sousední Pallavichinim, ale v Mayerlrampe jsem to viděl jen na fotkách mnohaletého stáří. Každopádně při souběžném lezení jsme těch 300m vylezli poměrně rychle. Finální délka rampy před sněhovým polem, které se napojuje na SZ hřeben, byla opravdu nádherná, jelikož se z široké rampy stal úzkej vyledněnej žlabík ala Chamonix.

Mayerlrampe v celé své kráse!

Mayerlrampe cca z půlky.

Horní část Mayerlrampe.

Finální žlabík Mayerlrampe.

Potom jsme prešli jsme sněhové pole s přestávkou na tyčinku a vrhli jsme se do krásného zimního SZ hřebenu Glockneru. Svým charakterem mi to trošku připomnělo Karbunkulový hřeben v Tatrách, ale tady se přece jen víc stoupá nahoru a je zde i jedno místo, kterému bych dal M4, pokud se nedalo nějak obejít. Každopádně se jedná o cca 200m hezkého vzdušného hřebenovitého lezením, kde každých cca 50m najdete nýty, takže pár frendů na dojištění se taky hodí.

Sněhové pole a hřeben finální napravo, pozn. efekt rybího oka.

Krásná zimní hřebenové lezení.

Nádherné scenérie před vrholem.

Michal a Mrkva na vrcholu Grossglockneru!

Na vrchole jsme stáli v 9:45, takže 4,5h od východu z bivaku - dobrej čas! Pauza na jídlo, cigárko, pár fotek a už jsme pelášili dolů. Bylo tady o dost míň lidí než před půl rokem, když jsme lezli Pallavichiniho, takže sestup byl poměrně k Adlersruhes rychlý. Pak ale přišla pasáž, která na podzim vypadá o dost jinak než na jaře. Na jaře si lze totiž vybrat skoro jakýkoliv žlab a tím sestoupit po sněhu dolů. Na pozdim je však spodek bez sněhu a člověk se musí z ledovce dostat na travnatou skálu. Je zde několik variant, jak překonat ledovcové čelo a my jsme se trefili až na podruhý. Pak však přišla pasáž, kde jsme zřejmě neodbočili vlevo přes hřeben, ale pokračovali přímo dolů a to nás stálo mnoho času a hledání. Nakonec se to však podařilo a my jsme našli značku a strmý chodník po vyklavých šutrech. 

Bylo 31.10. a v 17:00 měli zavírat Hochalpinstrasse. Pokud pojede k nejbližšímu výjezdu do Heiligenblut, máme to cca 25 min autem. Jak nám bylo řečeno při vjezdu, když nestihnem vyjet, můžem si pro auto přijet na jaře, až ji zase otevřou. My jsme byli cca 4 km po ledovci od auta + 200 výškových metrů zpátky nahoru na Franz-Josefs-Hohe a na to jsme po předchozím bloudění měli asi hodinu. Začal tedy trochu závod s časem. Vzali jsme nohy na ramena a střídavým během a chůzí jsme se se zvyšujícím funěním přibližovali k autu. Posledních cca 100 výškovým metrů po kamenitým schodišti bylo opravdu epických. 16:29 jsem doběhl k autu já, 16:34 jsem nabral Michala u výlezu na vyhlídku a 16:59 jsme projížděli bránou do Heiligenblut :-D

Kingspitze

 Kingspitz(e) a žula v Grimsel (CH)

Destinace výpravy: žula v Grimsel a vápno na Kingspitz

Cíl 1: Am Ueli sis Chueli na Mittagfluh, 400m, var. 5c+, P2

Cíl 2: NO Wand na Kingspitz (2621 m n.m.), 600m, 5c+, P2/P3
Členové výpravy: Mrkva, Javor

Datum: 31.07.-01.08. 2020

Autor: Mrkva

Grimsel je velmi známá žulová oblast ve Švýcarsku. Skýta velké množství skalních výstupů převážně v kvalitních žulových rajbasech s tvrdou klasu. Jelikož jsme přijeli do oblasti Grimsel až v pokročilém dopoledni, vybrali jsme si lehce dostupnou západní stěnu Mittagfluh a cestu Am Ueli sis Chueli, var. za 5c+. Za dvacet minut jsme byli od auta pod nástupem a vrhli jsme se vstříc žulovému rajbasu a cestě . Lezení to bylo zábavné, akorát se po chvíly začalo do stěny opírat slunce a my jsme se začli nemilosrdně smažit. Zejména naše palce toho měli po 400 metrech na vyhřátém rajbasu opravdu dost a Javor dokonce dolezl dvě poslední lehké délky v teniskách. Následoval poměrně dlouhý sestup k autu - cestou se dá i slanit, ale pokud nejste sami, což většinou na Mittagfluh nejste, je lepší to obejít.

Mittagfluh zespodu - rozhodně tu nebudete sami...

Spodní část Mittagfluh.

Javor v horní části Mittagfluh.

Na další den jsme si připravili pěknou pecku. Jeden z vrcholů Engelshornu Kingspitz a její úchvatná NO Wand a 600 m lezení za 5c+. Přístup byl dlouhý, hodný alpského velikána. Trvalo nám to, myslím, skoro tři hodiny, než jsme se dostali až pod nástup.

Topo Kingspitz

 

NO stěnna Kingspitz

Nejdříve vás čekají lehké diagonální délky a potom začne neskutečné krásné lezení, kde musíte občas něco založit, ale vždy je v délce pár fixních jištění. První kolmější lehká délka za 4c, poté dost záživné délky za 5c a 5c+, lehčí 4b a zas 5c+. 

Druhá lezecká délka za 5c.

Netriviální 5c+.

Krásný exponovaný výlez z délky za 4b.

Další 5c+.

Javorova Nemesis délka prej za 5a.

Potom série lehčích délek až k krásně široké spáře ze 5a, která Javora dost potrápila. Dolez této délky je těsně před klíč, což je takový krátký převis, který je rozhodně těžší než psaných 5c+. Následuje orientačně netriviální dolez, který se dá jít už v botech. Fixního jištění ubývá, ale stejně je to na vrchol ještě cca 200 m. Nahoře je - jak jinak - nádherný výhled, který jsme si však moc neužívali, jelikož bouřka se blížila mílovými kroky. Stihli jsme sestoupit asi 200 m těsně pod hřeben, když nás dostihla taková pravá letní horská bouřka. Cca na 30 min se zatmělo, ze sestupového žlabu se stala malá říčka a blesky hřměli všude kolem. Poté, co udeřil blesk do skály jen kousek od nás jsme se trosku připosraní zastavili a vyčkali na konec bouřky, který naštěstí přišel brzy. Poté už následovalo slanění několika délek po mokré skále s mokrými lany... a pak už jen nekonečný sestup po strmých kamenitých a travnatých svazích až k autu. Cesta nebyla orientačně vůbec lehká a některé úseky taky nebyly z těch nejlehčích. Díky bouřce nám sestup trval asi 4h, a tak jsme k autu došli těsně před soumrakem. Každopádně celkově 14h výstup byl úspěšně za námi a my jsme byli šťastní, že jsme v pořádku dole.

Mrkva nastupuje do cruxu!

Finální lehký souběžný dolez.

Úspěšně nahoře, ale bouřka na obzoru!

Sice špatná cesta, ale zato krásný výhled :)

Pallavichini

Pallavichini - aneb horolezecká maturita

Destinace výpravy: Grossglockner (3 798 m n.m.), Vysoké Taury, Rakousko

Cíl: Pallavichiniho kuloár, 700 m, D
Členové výpravy: Mrkva, Marťas, Bárt

Datum: 03.-04.06. 2021

Autor: Mrkva

 

 

Pallavichiniho jsem měl v merku už hodně dlouho - před x lety jako rovnocenej parťák s Javorem, pak jako kamarádskej guide s Vencou, Kostrou a Kubou. A nakonec jsem se k tomu dostal až letos s Marťasem a Bartem. Vybíral jsem cestu, která by uspokojila moji touhu po severních stěnách a dlouhých technických výšlapech, ale zároveň takovou, abych mohl sebou vzít dva mírně pokročilé alpinisty a minimalizoval objektivní riziko. A tak padla volba na Pallavichiniho kuloár na začátku června 2021.

Dle webkamery jsme věděli, že je všude ještě hafo sněhu, ale nakonec jsme lyže nechali doma. Možná jsme si měli vzít aspoň sněžnice, ale já jsem doufal v dobrej firm, po kterém budem stoupat jak po másle... :)

 

Ve čtvrtek večer jsme vyrazili z Brna směr Fusch am Grossglockner, kde jsme v kempu na trave přespali a ráno jsme pokračovali přes Hochalpinstrasse na Kaiser Franz Josef Hoehe. Zde jsme dorazili kolem desáté, sbalili věci, nabrousili macky a cepíny a něco po jedenácté jsme vyrazili směr Glockner Biwak. Nejprve dolů k jezeru, po jeho břehu na ledovec a za chvíli jsme byli u skalnatého nástupu k biwaku. A tady nastaly první komplikace. Byli jsme u východního svahu, na který pařilo slunko jak blázen a v noci evidentně moc nerzlo. Takže sníh byl totálně měkkej a hrozilo, že nás nějakej splaz strhne ze skály dolů. Bylo to poměrně na hraně, ale naštěstí to nebylo moc exponované a poměrně krátké. 

Po skalnatém nástupu s měkkým sněem následovali dlouhé sněhové pole, kde jsme se po kolena bořili ve sněhu a dost pomalu (ale poměrně jistě) jsme pokračovali k biwaku. Na konci sněhového pole, kde jsme měli nastupovali do svahu vedoucího až k biwaku, jsme dali pauzu. Bylo několik možnosti jak dál (včetně možnosti počkání do nočních hodin, až se sníh trochu zpevní). Nakonec jsme se ale rozhodli pokračovat nejpřímější variantou a nějak to nabušit až nahoru!

 

Tož bušení to bylo solidní a hodně jsme ocenili pár turistických holí, které měl vždy ten prošlapávač na jeho pozici jsme se pravidelně střídali. Po úmorných dvou hodinách bušení, kdy jsme se někdy bořili až po pás, jsme se konečne dostali na hřebínek a po něm už v pohodě až na biwak.

Biwak na glockner je (myslím od roku 2019) úplně nová nerezová budka, která má kapacitu 16 lidi, hafo Alpinverein dek, kanistry s vodou na vaření a dokonce i stůl, takže opravdu hooodně luxusní záležitost :) Navíc pod novou budkou stojí pořád i ta stará, takže víkendový problém, že by bylo plno je, doufám, již minulostí.

 

Budík jsme nařídili na 02:30, jelikož jsme chtěli vyrazit tak, abychom v samotné stěně již nepotřebovali čelovku. Tenhle úmysl nám vyšel na jedničku, takže jsme z nástupu krásně viděli dvě první délky v super podmínce! Nicméně bych příště vyrážel klidně ještě o hodinu dřív a vyhnul se tak rannímu východnímu slunku, které svítí do stěny. 

Odchod z chaty 03:45 a kolem 04:45 jsme na stoupili do stěny. Nejdříve překonat odtrhovku, která byla sice skoro celá vysněžená, ale měkký sníh mě donutil použít moje oblíbené kolínko. Poté následovali cca 55 m nejištěným 55° svahem ke skále, kde jsem udělal první štand. Pak dalších 50 m, kde toho moc na zajištění nebylo, takže jsem dal jen mezijištění a souběžne jsme pokračovali dalším 30 m na začátek širokého sněhového pole, kde jsem zakopal sněhovou kotvu a dobral Marťase s Bártem. 

 

Poté jsme se navázali na krátké lano a pokračovali dalších cca 300 výškových metrú na konec sněhového pole, kde začínalo konečně trochu seriózního lezení :) Pokud máte v týmu zkušené horolezce, není problém dolízt až sem každý sólo, což ušetří zpoustu času.

Odtud jsme lezli vetšinou na celou délku lana a občas i souběžně. Technicky se jednalo o WI2/2+ a M2/M3, takže pohoda. Trochu mě překvapilo, že občas na nás svrchu něco padalo, i když jsme byli jediní ve stěně. Po třech 50m délkach jsme dolezli do klíčového místa, kde bylo první fixní jištění, které jsme zatím potkali. Čekal jsem fixní jištení již na konci sněhového pole, ale první jsem našel až zde. Před námi byla jedna délka za M4, což mě příjemně překvapilo, ale zároveň i technicky naplnilo - přesně kvůli tomu jsem sem lezl! :-D

Poté následuje poslední délka až do sedla a nebo cca dvě délky přímo na vrchol Grossglockneru. Nahoře byla trochu tlačenka lidí, co šli normálkou, ale nic hroznýho. Výhled nádherný a pocit z vylezené krasné alpinistické cesty jakbysmet. Nakonec jsme na vrcholu pobyli poměrně dlouho, jelikož Marťasovi trochu došlo a trocha odpočinku se šiklo i nám. 

 

Poté následoval sestup, ze kterého jsme měli trochu obavy, jelikož bylo fakt vedro a sníh byl fest roztátý. Z tohoto důvodu byl, jindy triviální sestup bez jištění, nahrazen častým čekáním na ostaní lezce, a občasným spouštěním přes ocelové tyče, které se táhnou asi v 10 m rozestupech od vrcholu po hlavním hřebenu až k sestupovému kuloáru. Tenhle kuloár byl, zejména díky jižní orientaci, hoodně měkký a i když již nebyl exponovaný a člověk by se při pádu asi samovolně zastavil, nebylo to uplně žůžo-labůžo.

Následoval rychlý sestup až k Johann-Erzherzog chatě, kde jsme dali pauzu na roztavení sněhu, jelikož jsme už byli úplně bez vody. Navíc jsme se museli rozhodnout, jestli sestoupit bezpečně na JZ (směr Kals), ale pak dlouho a komplikovaně dojíždět na Franz-Joseph Hohe a nebo přímo na východ. Naštěsté se počasí se začlo trochu (teplotně) umoudřovat, jasnou oblohu vystřídaly mraky a sníh byl o něco lepší než o den dříve, když jsme stoupali k biwaku. A tak jsme zvolili přímou cestu, resp. její variantu, která nevedla hned východně smerem přes obvyklou lyžařskou (nebo myslím i letní) cestu, ale více na jih a teprve potom sestup na východ. 

Začátek byl v poho, jen jsme se poměrně dost bořili, ale čím jsme byli niž, tím to bylo horší a v okolí přibývalo splazu z tepla či z odtrhu ze seraku. Nakonec jsme sestupovali regulérním laviništěm. Nemyslím si, že to bylo nebezpečný, jelikož se mi svah zdál pomerně zpevněný, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. A tak v dosti rychlém tempu sestupovali lavinovým pohřebištěm a jen se modlili, abychom byli co nejdřiv v pořádku dole. 

To se během hodiny podařilo, a pak už jen dojít pod Franz-Joseph Hohe a vystoupat posledních 300 m až k parkovišti, což byl takovej finální test pro naši fyzičku.

Shrnutí: Celkově vzato se mi Pallavichini hodně líbi, jelikož kombinuje několik klíčových artefaktů dlouhých a těžkých severních stěn. Nebýt toho jednoho místa za M4, byla by to dlouhá, ale poměrně lehká alpská vesta. Díky této délce patří do obtížnosti D-/D, a tedy se dá již hovořit o seriózních alpinismu! :)

Ledolezení v Cogne

Ledolezení v Cogne

Destinace výpravy: Cogne, Aosta valley (Grand Paradiso), Itálie  
Cíl 1: Cold Couloir (Valeille valley), WI 4+, 550m, TD-
Cíl 2: Patri (Valnontey valley), var. WI 4/5, 250m, TD
Členové výpravy: Mrkva, Švadla

Datum: 08.-09.02. 2020

Autor: Mrkva


Dlouho jsme se Švadlou rozmýšleli, kam jet, jelikož v Rakousku se kvůli teplé zimě doposud skoro vůbec nelozilo, a tak nakonec padla volba na Cogne, z kterého jsme měli aspoň pár pozitivních reportů. V pátek večer jsem přiletěl do Ženevy a cca za 3 hodiny jsme už byli ubytovaní v La Mine těsně nad Cogne.

Na první den jsme si vybrali lehčí, ale hoodně dlouhou cestu Cold couloir v udolí Valeille (550 m, šest lezeckých délek prokládanými sněhovými poli, dobrý popis cesty na https://www.camptocamp.org/routes/57276/fr/cogne-valeille-cold-couloir). Tuhle cestu jsem vybral jako přípravu na delší severní stěny v Alpách. Lezení nebylo těžké, ale aby to člověk stihl za světla (s Italským startem v 08:00 z parkoviště), musel být dost rychlý. Jelikož je letošní zima divná a hlavně hodně teplá, nevěděli jsme, co bude lozitelné, ale jak se ukázalo, Cold couloir byl jeden z mála ledu, kterej vypadal jakž takž dobře. Na východní straně Valeille nebylo lozitelné vůbec nic a na západě jen sem tam něco.

Cold couloir

Přístup až pod led byl na alpské poměry hodně kratký (cca 1h), ale již nějákou chvíli tam byla nalezena jedna anglická dvojce, která se pohybovala dost pomalu. Po cca 15 minutách čekání jsem nalezl do první délky, která zespodu rozhodně nevypada nejlíp, a pokud bychom nahoře naviděli krásně natečený crux, asi bychom šli jinam (ale kam?). První délka cca 50 m za WI 4/4+, pak štand krátké ledové pole, další čekání na Anglány a do druhé délky cca 50m za WI 4 nastoupil Švadla. Za touhle délkou následovaly dvě délky převážně přes sněhové pole s jedním krátkým lehkým výlezem. Tady jsme trochu sprintovali, abychom předehnali Anglány na širším useku, což se nám nakonec podařilo a do další lezecké délky (cca 30 m WI 3+) jsme nastupovali obě dvojice naráz (tak akorát široký led pro dva).

První délka

Druhá délka

Sněhové pole s krátkým ledovým žlabem

3. (lezecká) předbíhací délka

Po téhle délce následovalo další sněhové pole, a pak 80m crux za WI 4+, který vypadal nádherně. Tady se cesta rozděluje na dvě varianty. My jsme si vybrali tu pravou, jelikož vypodala o něco težší a hlavně byla velice krásně natečená. Následovalo 80m krásného lezení, kdy jsme na spodní lehké pasáži postupovali souběžně, abychom nemuseli dělat další štand. Nad cruxem je poslední in situ štand na dvou rezavých skobách a dále pokračuje lehčí terén - kombinace sněhovývh polí a krátkých ledu do obtížnosti tak max WI 3+. My jsme to (souběžně) dolezli až do konce, a pak slanili na Abalakovech, ale příště bych radši skončil hned nad cruxem, protože pak už vás žádné težké lezení nečeká.

4. délka - 80m crux

5. a 6. lehká délka

Další den jsme se rozhodli pro Valnontey valley s tím, že polezeme, co bude v podmínce, ale předběžně jsme vybrali Patri, což je velice oblíbený led, který ale nabízí několik variant, takže se zde vměstná i několik dvojic. Přístup byl o něco další než do Vaileille valley, ale stejně jsme byli cca za 1:15 h pod ledem. Jelikož byla před náma jedna trojička, rozhodli jsme se pro variantu přes 15m rampouch za WI 5. Zvolil jsem línii hned vedle skály, abych ji mohl patřičnš využít. Led byl střašně křehký a já jsem co chvíli shazoval kusy rampuchu. Ve vrchní části rampouchu, která je chvilku i převislá, jsem se přesunul víc doleva, což se ukázalo jako dobré razhodnutí, jelikož kvalita ledu se o dost zlepšila a navíc zde byly dírky od cepínu, kterých jsem si předtím nevšiml.

Nad rampouchem je cca jestě cca 30m lehkého ledového terénu, a pak následuje dloouhé sněhové pole až pod rozdvojení Parti ma dvě krásné varianty - Gauche (WI 3+/4) a Droite (WI4+). My jsme nakonec vylezli obě s tím, že težší varianta Droite vypadala z dálky velice drsně (aspoň za WI 5), ale při bližším  prozkoumání zde byl patrný komín, který se táhl šikmo ledovou stěnou. Musím říct, že jsem yatím nikdy nelezl ledový komín, který byl navíc tak olezený, ža každý stup nebo místo na cepín bylo jasně viditelné. Celé to byla taková jedna velká cepínová hákovačka a rozhodně nejlehčí WI 4+, co jsem kdy lezl.

Takovej mix za M5

A jsem tam!

Gauche varianta Patri - WI 4

Droite varianta Patri - WI 4+

Ledolezení Gruensee a Klausenfalle 2019

Ledolezení Gruensee a Klausenfalle 2019

Destinace výpravy: Enzigerboden, Rakousko  
Cíl 1: Tunnel Rohre, WI 4/5, 15 m
Cíl 2: Klausenfalle, WI 4/4+, 70 m
Cíl 3: pokus o Glaserne Madonna, 210 m, WI 5-
Členové výpravy: Mrkva, Janek, Honza

Datum: 22.-24.02. 2019

Autor: Mrkva 

Na sezónu 2018/2019 jsme měli jako hlavní cíl Glaserne Madonna (210 m, WI 5-, oblast Grunsee, Rakousko). Bohužel mi však den před odjezdem vypadl parťák a nepodařilo se mi tak narychlo někoho sehnat. Nicméně vše už bylo domluvený, další dva kluci nachystaní a dobré bydlo mne pálilo tak moc, že jsme se domluvili na lezbu ve třech a vyjeli směr Enzigerboden.

Jelikož jsme vyjeli brzo už ráno, měli jsme v plánu odpoledne vylízt nějaký jednodélkový ledy. Vybrali jsme si údolí Rauris, které je proslulé svými variabilitou a rychlou dostupnosti ledů. Nicméně se i v 1200 m n.m. ukázalo, že obleva dolehla už i sem a ani severní expozice nestačila, takže jsme to otočili jeli přímo do Enzigerbodenu. Zde je několik treninkových krátkých ledů s orientaci na západ, což nebylo vzhledem ke stávajícím podmínkám ideální. Naštěstí byl však jeden krásný strmý led na tunelem dobře natečený a dostatečně schovaný, aby ještě držel, a tak jsme si tu aspoň trochu zablbli.

Jelikož byla pořád ještě lavinovka na trojce, vyrazili jsme další den na vyrazili na lyžích na Klausenfalle. Tato oblast sice není lazinózní, ale kvůli NW orientaci jsou na konci února jsou už skoro všechny težší rampouchy opadaný, a tak nám zbyla jen jedna možnost. Led cca 70m za WI 4/4+.

Další den jsme vyrazili na Madonnu. Všechno vypadalo velice dobře. Přišli jsme pod stěnu, nachystali vercajk a v tu chvili spadl obrovský rampouch ze střední části stěny. Asi tuna ledu se prohnala kousek od nás přímo na týpka, co si to mašíroval kousek za námi. Naštěstí stačil na poslední chvíli uskočit a nic se mu nestalo. Nicméně tato skutečnost spolu s tím, že slunce hned ráno vytrvale pařilo na vrchní část Madonny, která nevypadala uplně nejlip, vedla k tomu, že to první hodně vytrvalostní 50m délce za 4+ jsme to otočili a šli dolů.