Šerák, Praděd, Jelení studánka, Lysá hora, ... tak tady jsme začínali před deseti lety. První zimní přechody, noční spanilé jízdy a dostatek slivovice.
Alpy, Andy, Himálaj, Ťan Šan, Hindúkuš, Kavkaz, ... a tady jsme teď! Kluci z Jeseníků a Beskyd, co mají společný cíl a chtějí jít stále výš a těžší cestou.
Kámoši, pro které jsou hory srdcovou záležitostí i životním posláním.


pondělí 7. března 2022

Satan

Moje první setkání se Satanem


Destinace výpravy: Galerie Satana, Vysoké Tatry
Cíl 1: Bez boja neodídeš, napřímená varianta za M6, 200m 
štandy na místních skobách a smyčkách, skoby mezi štandama jsem nenašel
Cíl 2: Popradská cesta, M6-, 250m 
krom prvního jsou štandy na skobách (2-3 na každém), skoby mezi štandama zejména v klíčovém převise (možno hákovat)
Vybavení: mixové - sada frendů (vel. 0.2-2 BD), sada vklíněnců, Ball Nut 2
Členové výpravy: Mrkva, David
Datum: 25-26.02. 2022
Autor: Mrkva  

O Galerii Satana jsem toho slyšel už opravdu hodně. Nicméně díky tomu, že zde je nejlehčí cesta za M5+ tatranského stylu (rozuměj lezení přes trávy s minimem jištění), jsem si na to dříve netroufl. Ani letos to nebyl hlavní cíl, ale díky poměrně velkému množství nového sněhu a silnému větru, se lezení Motykovy cesty ve východní stěně Vysoké muselo odložit na jindy. 

Ještě větší neznámá než lezecké podmínky pro mě byl pro mě můj lezecký parťák. Sice jsme byl domluvený s Majákem, ale těsně před mým příchodem na chatu mi oznámil, že další den poleze s někým jiným. A tak jsem dorazil ve čtvrtek ve 21:30 na Popradské pleso, vyexnul dvě piva než zavřeli bar a jal se shánět obětního beránka, který se mnou další den poleze Satanovi do zahrádky. Kupodivu se mi to asi během deseti minut podařilo již u druhého osloveného člověka - Davida Blažka.Druhý den ráno se sice David snažil vymlouvat, že se nějak necítí apod., ale slovo už bylo dané, takže nebylo zbytí.

Kolem 8:15 jsme vycházeli z Popradského plesa cca za hodinu jsme již stáli pod stěnou. Cesta Bez boja neodídeš se nachází v levé části stěny. Je to jedna z novějších cest, má tři varianty a sestup je doleva Červeným žlabem. Začátek cesty je sněhovým žlabem nahoru přes skalnatý práh. Při dostatečné sněhové pokrývce se nejda víceméně o choďák. Na konci první délky (cca 15m pod žebrem) jsme sice štand nenašli a něšlo ani nikde založit, ale po vyšlapání plošinky ve sněhu štand nebyl ani potřeba. Zde odbočíte ze žlabu doleva a čeká vás delikátní lezení bez zřejmého směru na položené plotně cca 10m za M5 bez možnosti dojištění. Pak vlezete do komína, kde se dá konečně něco založit, ale furt se jedná o dost delikátní lezení. Dle topa je to za M6, ale spíš je to taková dosti morálová M5.

První délka sněhovým žlabem přes skalnatý práh a delikátní stěnka druhé délky.

Výlez z druhé délky za M6.
David na konci druhé délky.

Další štand na smyci a potom jsme pokračovali přímou variantou ve středně těžkém terénu (M4+), kde se ale dalo v pohodě zajistit (původní varianta vede od štandu doprava, a pak výraznou spárou nahoru). Další štand je pod výrazným převisem (původní varianta lehčím terénem vpravo). Tento převis byl pro mě určitě klíčové místo a, i když se dalo zajistit, objektivně mi to přišlo těžší než ta délka za M6. Po úspěšném boji jsme pokračovali k dalšímu štandu na skobách, a pak stále nahoru, jelikož jsme si mylně mysleli, že tam něco ještě najdem. Bohužel tomu tak nebylo a cesta se dá opravdu lízt při dostatečné sněhové pokrávce na tři 50-ti metrové lezecké délky (první délku ve žlabu nepočítám), a pak zahnou doleva a přetraverzovat do Červeného žlabu.

Klíčový převis.
Mrkva v klíčovém převise.

Na chatu jsme i s naším prodloužením cesty dorazili poměrně brzy a kolem 15:00 jsme si už dávali pivo a něco teplého do žaludku. Plán na další den jsem víceméně neměl, ale jelikož byl David z našeho výstupu nadšený, moc jsem ho ani nemusel překecávat, abychom tam druhý den šli znova a zkusili Satanovu klasiku Popradskou cestu za M6-.

Další den, prakticky ve stejný čas jako den předešlý, znovu vyrážíme k Satanovi na lup. Popradská cesta má poměrně divnou první délku, která nelogicky vede přes systém ukloněných ploten. Naopak logickou linii komínem jsme našli hned vedle a jedná se o první délku Directtissimi za M4. Po vylezení cca 20m se dostanete na sněhové pole (kam se dá mimochodem dostat oklikou bez lezení) a zaštandujete na výrazném šutru - zde se hodí Ball Nut 2. Poté jsme znovu pokračovali nejlogičtější variantou, tj. Direttkou asi 30m za M4+ až ke sněhovému poli, kterým jsme doprava traverzovali do dalšího štandu Popradské cesty. Odtud nahoru a trochu doprava koutem a rampou za příjemným M4. Na konci rampy je skoba s černou smycí a ca 10m nalevo nahoře od vás je štand. Zde můžete pokračovat přímo nahoru a doleva a nebo smyci prodloužíte a lezete přímo ke štandu po travách (jeden krok za M4+). 

První délka Direktky za M4.
Druhá délka Direktky za M4.
Napojenína Popradskou cestu a její třetí délka za M4.

David a Mrkva na štandu před klíčovou délkou!

Nyní stojíte cca 20m pod klíčovým převisem a k němu vede plotnové lezení za M4/M4+, možnost založit jištění řidká, ale hned pod převisem na vás čeká skoba. Pak další skoba v převisu, kde se musíte opravdu natáhnout a jedním velkým pohybem převis překonáte (M6- nebo M5,A0) a můžete cvaknout další skobu se smycí. Nyní se zdá, že máte skoro hotovo, ale pořád vás čeká několik pohybů na skorokolmé plotně (M4/M4+), kde cepíny nejdou moc založit. Zde jsem naivně věřil jedné zaledněné spárce, která se mnou vyjela (ráno zde svítilo slunce, takže led byl asi narušenej) a poslala mě na krátký, ale výživný let ke skobě. Napodruhé jsem se ale nachytat nenechal a trochu vyklepanej jsem dolezl do další skoby. Zde se cesta rozděluje a my jsme si správně vybrali levou variantu vedoucí vyledněným žlábkem nahoru (cca 7m za M4). Poté už zbyvá jen lehký cca 30m dolez do štandu, který je na nových nýtech. Tato délka má asi 58m metru, tak bacha ať vám vyjde lano :)

Jakmile stojíte u posledního štandu můžete zkusit přetraverzovat do Červeného žlabu a nebo slanit dolů. Pokud pod váma nikdo neleze a máte 60m lana, rozhodně doporučuju slanit. Je to totiž jen tři slanění, přechod sněhového pole a jste dole! Každopádně je Popradská cesta v Galerii Satana opravdová klasika, kde se furt leze. Subjektivně těžší M6-, ale pořádné skobové štandy a navíc i skoby v klíčovém převisu zvětšují manévrovací prostor k přelezení.

Plotna před klíčovým převisem.
Klíčové místo za mnou, teď už jen vyledněný žlabík nahoru.
Parádní vyledněný žlabík ala Chamonix.

Slaňování přes klíčový převis.
Slaňování přes klíčový převis.

neděle 6. března 2022

Mayerlrampe

Mayerlrampe aneb severka se vším všudy


Destinace výpravy: Grossglockner (3 798 m n.m.), Vysoké Taury, Rakousko
Cíl: Mayerlrampe, D, 600m
  pár nýtů úvodním kuloáru, SZ hřeben fixní štandy po 50m, jinak po vlastním
Vybavení: ledovcové, mixové - sada frendů (vel. 0.2-2 BD) a 4-6 kratších šroubů
Členové výpravy: Mrkva, Michal
Datum: 30-31.10. 2021
Autor: Mrkva 

Po úspěšném přelezu Pallavichiniho kuloáru v červnu 2021 jsem si vytyčil jako další cíl v severce Glockneru cestu Mayerlrampe. Jedná se o jednu z nejpříjmějších a nejlogičtějších možností, jak se dostat z bivaku pod severní stěnou až na vrchol Glockneru. Oproti známějšímu bratrovi Pallavichinimu, kdy je lezecky netriviální pouze vrchní část cesty, v Mayerlrampe se leze skoro pořád. I když se nejedná o nijak těžké lezení, mixový terén a finální skalnatý hřeben řadí tuto túru do klasických cest severních stěn. A jak to teda celé probíhalo?

V sobotu 30.10. 2021 jsme brzo ráno s Michalem vyrazili z Brna směr Franz-Josefs Hoehe, kde jsme přijeli kolem poledne. Navlékli jsme si saky paky a už jsme si to štrádovali po Pasterze Gletcher směr bivak. Dobře načasovat příchod na glockner bivak je pro mě vždycky oříšek. Buď vyrazíte už večer, někde v Reichu přespíte a na Hochalpinstrasse vjíždíte hned po otevření v 06:00 a na ledovci musíte být nejpozději v 07:30. A nebo vyrazíte až ráno a na ledovec se dostaneme až po poledni. Všechny ostatní časy znamenají za slunečného počasí nepříjemně rozbředlý sníh, jelikož přístup k bivaku je východní stěna, která dopoledne dostává opravdu hodně sluníčka. Pokud již cestu na bivak znáte a můžete tím eliminovat případné bloudění, rozhodně doporučuji příchod až v pozdních odpoledních až večerních hodinách. Ať už tak či tak, když na jaře nemáte tvrdej firn pod mačkama a nebo zde jdete na podzim, kdy se zas nevyhnete skalním úsekům, počítejte solidních 5-6h pro přístup na glockner bivak. Přístupová cesta navíc mnohdy není jednoznačná a skýtá několik možností, které jsou více či méně vhodné a né vždy jde poznat, která je ta pravá.

My jsme se každopádně po šesti hodinách, kdy jsme posledních 30 minut šli s čelovkou, doškrábali na bivak, kde nás přivítala dvojce Slovinců, kteří měli v plánu Achenbrenner - tato cesta je hodně závislá na podmínkách, když jsou dobrý, je to prej elegantní a poměrně lehký lezení; když jsou špatný, je to těžký, dlouhý a nebezpečný. Momentálně měly být prej hodně dobrý podmínky, a tak jsem trochu klukům záviděl, ale stejně jsem si říkal, že bych do toho teď s Michalem ještě nešel, pač se jednalo o náš první společný lezecký výstup a Mayerlrampe byla pro mě cesta "víc na pohodu".

Každopádně vydatná večeře a pokecání se slovinskýma parťákama na sebe nenechalo dlouho čekat a plni očekávání ze zítřejšího výstupu jsme to o půl desáté zabalili. Budíček ve 04:15 a v 5:15už vycházíme z bivaku. Přístup do kuloáru je asi 20 min od bivaku. Je dobré si večer předtím přístup pořádně prohlédnout, jelikož v 05:30 je na konci října tma jako v pytli. 

Pasterze Gletcher
Ošemetný přístup k bivaku - buď vlevo přes ledovec nebo vpravo přes skály.
Nový Glockner bivak pro 16 lidi.
Odtrhovka šla v klidu, a pak to bylo cca 150m lehkým terénem nahoru, kde jsem občas něco založil, ale víceméně se jedná o obdobný terén jako spodek Pallavichiniho, takže pro zkušenější borce jištění netřeba. Po šesté hodině ranní se začlo rozednívat a to právě včas, abychom odbočili do rampy. Možností kde odbočit a kudma rampu lízt je mnoho. Často se lezci uchylují k tomu, že lezou při pravé (horní) hraně rampy, kde je skála, o kterou se dá jistit. Nicmeně se jedná o poměrně lehké lezení při sklonu 60-70°, takže my jsme si vybrali linku někde uprostřed rampy, kde se mi zdála nejsilnější vrstva ledu a firnu. 

V úplně ideálních podmínkách je celá rampa pokrytá tvrdým firnem, ve kterém jednoduše šlapete schody. Tohle je poměrně časté v sousední Pallavichinim, ale v Mayerlrampe jsem to viděl jen na fotkách mnohaletého stáří. Každopádně při souběžném lezení jsme těch 300m vylezli poměrně rychle. Finální délka rampy před sněhovým polem, které se napojuje na SZ hřeben, byla opravdu nádherná, jelikož se z široké rampy stal úzkej vyledněnej žlabík ala Chamonix.

Mayerlrampe v celé své kráse!
Mayerlrampe cca z půlky.
Horní část Mayerlrampe.
Finální žlabík Mayerlrampe.

Potom jsme prešli jsme sněhové pole s přestávkou na tyčinku a vrhli jsme se do krásného zimního SZ hřebenu Glockneru. Svým charakterem mi to trošku připomnělo Karbunkulový hřeben v Tatrách, ale tady se přece jen víc stoupá nahoru a je zde i jedno místo, kterému bych dal M4, pokud se nedalo nějak obejít. Každopádně se jedná o cca 200m hezkého vzdušného hřebenovitého lezením, kde každých cca 50m najdete nýty, takže pár frendů na dojištění se taky hodí.

Sněhové pole a hřeben finální napravo, pozn. efekt rybího oka.

Krásná zimní hřebenové lezení.

Nádherné scenérie před vrholem.
Michal a Mrkva na vrcholu Grossglockneru!
Na vrchole jsme stáli v 9:45, takže 4,5h od východu z bivaku - dobrej čas! Pauza na jídlo, cigárko, pár fotek a už jsme pelášili dolů. Bylo tady o dost míň lidí než před půl rokem, když jsme lezli Pallavichiniho, takže sestup byl poměrně k Adlersruhes rychlý. Pak ale přišla pasáž, která na podzim vypadá o dost jinak než na jaře. Na jaře si lze totiž vybrat skoro jakýkoliv žlab a tím sestoupit po sněhu dolů. Na pozdim je však spodek bez sněhu a člověk se musí z ledovce dostat na travnatou skálu. Je zde několik variant, jak překonat ledovcové čelo a my jsme se trefili až na podruhý. Pak však přišla pasáž, kde jsme zřejmě neodbočili vlevo přes hřeben, ale pokračovali přímo dolů a to nás stálo mnoho času a hledání. Nakonec se to však podařilo a my jsme našli značku a strmý chodník po vyklavých šutrech. 

Bylo 31.10. a v 17:00 měli zavírat Hochalpinstrasse. Pokud pojede k nejbližšímu výjezdu do Heiligenblut, máme to cca 25 min autem. Jak nám bylo řečeno při vjezdu, když nestihnem vyjet, můžem si pro auto přijet na jaře, až ji zase otevřou. My jsme byli cca 4 km po ledovci od auta + 200 výškových metrů zpátky nahoru na Franz-Josefs-Hohe a na to jsme po předchozím bloudění měli asi hodinu. Začal tedy trochu závod s časem. Vzali jsme nohy na ramena a střídavým během a chůzí jsme se se zvyšujícím funěním přibližovali k autu. Posledních cca 100 výškovým metrů po kamenitým schodišti bylo opravdu epických. 16:29 jsem doběhl k autu já, 16:34 jsem nabral Michala u výlezu na vyhlídku a 16:59 jsme projížděli bránou do Heiligenblut :-D

sobota 5. března 2022

Baranie rohy

Baranie rohy a oddílové Tatry 2021

 
Destinace výpravy: Terinka Vysoké Tatry
Cíl 1: Indiánské léto, VII- 250m, Baranie rohy (2536 m n.m.)
        štandy na nýtech i mezijištění v nejtěžších úsecích
Cíl 2: Traja kamaráti, V+ 260m, Baranie rohy (2536 m n.m.)
        v cestě pár skob, některé štandy na vlastním
Cíl 3: Ľavými platňami Hokejky, V+ (VI) 300m, Lomnický štít (2461 m n.m.)
         štandy na skobách, občas skoba nebo nýt jako mezijištění 
Cíl 4: Motykova cesta, V 200m, Široká věža (2461 m n.m.)
         štandy na nýtech, občas skoba
Vybavení: sada frendů (vel. 0.2-2 BD, menší zdvojené), menší sada vklíněnců
Členové výpravy: Mrkva, Richard
Datum: 12.-14.08. 2021
Autor: Mrkva

Jelikož jsem byl už rok a půl členem HO Lokomotiva Brno (Lokalka), ale díky koroně jsem se s lidma z Lokalky moc nesetkal, rozhodl jsem se tohle změnit na letních oddílových Tatrách. Víceméně náhodou jsem se domluvil s Richardem Třebichavským a dobrodružství mohlo začít...

Jako obvykle jsem do Starého Smokovce dorazil se zpoždením a na Terinku jsem, po jednom povinném pivu na Zámce, dorazil až ve 23:00, kdy už většina lidi z oddílu včetně Richarda spala. Naštěstí jsme se při snídani potkali a domluvili jsme se, že náš první cíl bude Indiánské léto (VII-, 250m) na Beraní rohy. Tuhle cestu už jsem měl vyhlídlou nějákej ten pátek, jelikož je to za VII-, fixní štandy, dokonce i nějaké mezijištění a z Terinky ani né hodinovej nástup. Téhle kombinaci prostě nešlo odolat, takže naše první volba byla jasná.

Vyrazili jsme do pohody něco po osmé a v devět už Richard nalejzal do první délky. Začátek, i když byl lehkej, nebyl uplně zřejmej, ale první štand nás ujistil, že jsme správně. Následovala druhá klíčová délka za VII-. Bylo to opravdu krásný lezení v kolmým a skorokolmým rajbasu, kdy fixního jištění bylo tak akorát, aby se člověk cítil poměrně bezpečně. Vlastního se tam moc dát nemohlo, ale mile mě překvapilo, jak se celá ta délka krásně lezla a klasifikace VII- odpovídala spíš alpské tvrdosti, než té tatranské. 

Po klíčové délce terén trochu zlehkne a těžké úseky nejsou tolik dlouhé. Klasifikace kolem VI+ je znovu spíše alpské klasy. Nicméně poslední délka za VI na hraně byla nádherně vzdušná, s delšími odlezy, kdy nebylo moc kde založit. Celkově je to hodně vyrovnaná cesta alpské VII- klasy, kde se furt leze po kvalitní skále a mi nezbývá, než ji doporučit!

Jelikož jsme na vrcholu Beraních rohů měli dobrej čas, rozhodli jsme se do stěny vrátit a vylízt si ještě jednu cestu. Naše volba padla na cestu kousek vedle, která taky patří k těm novějším ve stěně, s názvem Traja kamaráti, V+ 260m. První délka byla dost zmatená, jelikož jsme nenašli skobu, která měla být při nástupu. Každopádně od druhé délky jsme už byli určitě správně a užívali jsme si hezkého lezení po dobré slunečné skále znovu spíše alpské klasy. Na chatu jsme přisli po 500m+ lezení těsně před západnem slunce, takže tak akorát na večeři :)

Richard ve 3. délce Indiánského léta - křížení s Levou depresí (Lukeš-Sysel)

Mrkva ve 3. délce Indiáského léta

Richard ve 5. délce.

Poslední šestá délka Indiánského léta - vpravo dole kamarádi v Šádkovi.
Sestup z Beraních rohů.

Další den byla naplánovaná delší túra do západní stěny Lomnického štítu. Šlo se Jordánskou, která poskytuje z Terinky poměrně bezpečný, ale dlouhý nástup po suti. Pokud vám tento terén nevadí, dá se to zvládnout za dvě, v opačném případě počítejte spíš třemi. V impozantní západní stěně Lomnického štítu jsme si vybrali cestu Ľavými platňami Hokejky, V+ (VI) 300m (štandy na skobách), kterou mi doporučil kamarád. Nástup jsme nějak trefili, i když - jak obvykle v této stěně - není rozhodně jednoznačný. Naštěstí se dá dobře orientovat podle výrazného převisu, který traverzujete ve třetí délce. První štand na kramli zabité ve spáře, a pak následovala druhá lehká délka. 

Když takhle stojíte na druhém štandu, kde se cesta křižuje se Stanislawski/Orlowski, a díváte se na ten monstrózní převis přímo nad vámi, každému se trochu zatřesou kolena a zacvaká prdelka. Naštěstí nemusíte přes něj, ale "jen" traverzovat shora. Nejdřív nalezete směrem na pravý okraj převisu, kde potkáte nýt od Patagónského léta a odtud vás čeká pekelný traverz cca 20m doleva. Jedná se o skorokolmý rajbas, kde je jedna skoba uprostřed a na konci, jinak nejde opravdu nic založit. Nohy jsou špatné, ruce jakbysmet, a když spadnete, letíte pod převis, takže vás následně musí spustit dolu až na štand. No to byl, panečku, boj. Ještě teď mám husí kúži z toho, jak jsem si na konci převisu sedl do vklíněnce, který tam nějakým zázrakem držel aspoň na dobré slovo.

Pokud se vám podaří přetraverzovat, držte se následně směru přímo nahoru, kde najdete další štand na skobách. Následuje odpočinková délka, která ale taky není úplně zadarmiko. No, a pak to příjde. Překrosíte dlouhý výrazný kout, který se táhne diagonálně nahoru a nastoupíte do stěny, kde se z ničeho nic najednou objeví nýty. Nicméně ještě nejásejte. Není to předzvěst lepších zítřků, nýbrž těžších úseků. Najvíc jsou, myslím tři na třiceti metrech, takže cca 10m od sebe. 

Poměrně lehce vypadající plotna se stává nepříjemnou kolmicí bez chytů, která z vás vymačká i tu poslední kapku vaší síly a dokonalé zakope pod zem i zbytek vaši lezecké morálky. Nebudu vás zbytečně napínat, s odsedem u druhého nýtu jsem tuto klíčovou pasáž s vypětím všech sil dolezl. S notně poznamenanou morálkou, jsem zaštandoval předčasně a nechal posledních cca 15m této poslední těžké délky na Richardovi. Čekal nás finální krátký, ale převislý kout, který má ukončit vaše trápení. Bohužel se tento koutek choval spíš jako mongolský kůň, než jako slovenská ovce - stačí se k němu špatně natočit a odkopne vás až na spolulezce. Po létajícím Richardovi zbyl i ten poslední koutek na mě... a já jsem ho, bohudík, se ctí pokořil. Poslední délka je víceméně choďák, a pak na vás čeká vychlazená plznička nahoře na Lomničáku. Musím přiznat, že to byl trochu boj, tahleta cesta. O dost těžší, než udává klasa a pro mě obtížnostně srovnatelná třeba s Hokejkou. Ale bylo to krásný a se šťastným koncem! :)

Richard v první 1. délce Levých ploten Hokejky.
Masochistický traverz nad převisem zvaným "velká červená střecha".
Richard ve 4. délce, klíčová délka nad ním.
Naši kamarádi v Puškášovi.
Finální převisek v podání Richarda.

V hospodě jsme počkali na další dvě lezecké dvojice, které lezli Puškáše a za totální mlhy jsme pelášili na poslední lanovku z Lomnického sedla. Nechtělo se nám totiž vracet zpátky Jordánkou plnou suti, a tak jsme zvolili delší, ale za to příjemnější a bezpečnější sestup dokola. Pivko na Skalnatém, pivko na Zámce a cca v osm večer chvilku po západu jsme dorazili zpátky na Terinku. Byl to dlouhý den, 13h na nohách, ale rozhodně to stálo za to!

V sobotu byl náš poslední lezecký den, a tak jsme si vybrali nedalekou klasiku Motykovu cestu, V 200m, na Širokou věžu. Jedná se o velice zajímavé a hezké lezení "po mističkách" a rozhodně můžu doporučit!

2. délka v Motyce a tzv. Žltý previs.


pátek 4. března 2022

Cesta k Slnku & Stanislawski/Orlowski

Cesta k Slnku & Stanislawski/Orlowski

Destinace výpravy: Vysoké Tatry
Cíl 1: Stanislawski/Orlowski, V 350m, západní stěna Lomnického štítu (2 634 m n)
        krom jednoho jsou štandy na nýtech nebo skobách, v cestě je dost skob
Cíl 2: Cesta k Slnku, VI 300m, Malý Ladový štít (2 603 m n)
        štandy na nýtech a občas nějaká skoba
Vybavení: sada frendů (vel. 0.2-2 BD), menší sada vklíněnců
Členové výpravy: Mrkva, Marťas, Bárt
Datum: 11.-12.09. 2021
Autor: Mrkva

Tak jsem k tomu chlapi konečně dokopal a v sobotu brzo ráno jsme vyrazili směr Tatry. Jelikož západní stěna Lomnického štítu je (díky lanovce) na tatranské poměry hodně dobře dostupná, byl náš první cíl na kratší den jasný. Jelikož kluci nemaj s vícedélkama zas tolik zkušeností a já jsem si nebyl úplně jistý, jak nám to v tý stěně ve třech půjde, vybral jsem asi nejlehčí lezeckou cestu ve stěně - Stanislawski/Orlowski.

Tuhle 350-metrovou cestu za V, vylezli tito dva pánové v roce 1929 jako úplně první cestu v této dosud neprostupné stěně. Předběhli tím W. Birkenmayera, který se již několik let snažil prostoupit nejvýraznější vhloubení v stěně. To se mu podařilo o rok pozdějí a dnes se nazývá Birkenmayerovou cestou (neplést s Birkenmayerovým pilířem, který je o pár-set metrů výš). Cesta Stanislaski/Orlowski je systém ramp a koutů vedoucí stěnou diagonálně nahoru. Začíná kousek pod nástupem Hokejky jako nevýrazný, ale lehký výstup stěnou. Druhou délku má společnou s Hokejkou, ale pak se odděluje a pokračuje po výrazných rampách nahoru. Jedná se o velice hezké lezení v kvalitní skále. Cestou najdete poměrně dost skob a, i když štandovací místa (krom prvních dvou) nejsou přesně daná, museli jsme štandovat na vlastním jen jednou, jinak vždy na skobách. 

Jak stoupáte stále výše, cesta se začíná více napřimovat a z ramp se stávají kouty. Nicméně se stále jedná o lehké lezení za III, místy za IV. Expozice roste, vy si užíváte opravdu krásné lehké lezení a pomalu se zprava blížíte k Puškášovi až do místa, kdy jste od něho cca 10m. Zde nejdřív najděte štand na skobách (dřív netraverzujte!), a potom přes jedno mírně převislé místo do cca osmi-metrové nepříjemné plotny, kterou přetraverzujete do Puškáše. Tato plotna je klíčové místo a jediné, které je v této cestě za V. Posledních pár metrů Puškášem je už za odměnu a vy můžete v klidu na pivo do hospody na vrcholu Lomnického štítu!

My jsme však chtěli stihnout lanovku dolů z Lomnického sedla, a tak jsme bohužel museli pivo oželet a pelášit z vrcholu rovnou dolů.

Bárt na Gipsyho ferratě
Společná (druhá) délka s Hokejkou.
Nádherné plotny po odbočení z Hokejky.
Herdek to je ale lezeníčko!
Marťas v akci!
Klíčové místo: převísek a plotna do Puškáše!
Všichni tři na vrcholu Lomnického štítu.

Původní plán byl dojít až na Terinku a přespat před chatou na terase, jelikož chata byla plná. Nicméně po pár pivech na Skalnatém jsme došli na Zámku, kde nás přivítala velice příjemná barmanka s tím, že klidně mužem přespat zadara na podlaze v jídelně a vyrazit dál až ráno. Po dalších několika pivech bylo rozhodnuto a druhý den v šest ráno jsme vyrazili směr Terinka. Po snídani na Terince jsme něco po osmé dorazili pod stěnu. Náš další cíl byla hodně velká klasika s fixními štandy - Cesta k Slnku na Malý Ladový štít. 

První dvě délky bylo opravdu hezké lezení rampama, koutama apod. Třetí délka začne velice hezky lehkým převískem, ale pak následuje dlouhé lehké lezení nejasného směru až na plošinku, kde je štand. Tahle délka měla skoro 60m, ale v topu je nakreslena skoro stějně dlouhá jak předchozí 30m. Další délka je bohužel stejně lehká a nejasná jako ta předchozí, ale aspoň finální směr na hřeben a pak pod výraznou plotnu je jasný. Další délka se ještě klikatí přes hranu, ale pak následuje ona délka, kvůli které tuto cestu lezete. Jedná se o kolmou asi 40m plotnu, která se buď leze diagonálně puklinou (V) nebo variantou vlevo koutkem kolem skoby až k finálnímu převislé hraně (měkčí VI). Nabuzení předchozími výkony jsme si vybrali variantu. Bylo to krásné vzdušné lezení, jen škoda že takováhle délka je v cestě jen jedna. 

Po dolezení téhle délky se lehkým terénem dostanete až na široký JV hřeben. Topo zde navádí na sestup doprava, nicméně se po prvotním prozkoumání terénu jsme tuto variantu zatrhli a vydali se lehkým terénem na vrchol Malého Ladového štítu, kde musíte trefit správný žlab, kterým se již lehce dostanete do Sedielka, a pak dolů. 

Sestup až k autu byl dlouhý a deštivý. S rehydratační přestávkou na Zámce nám to trvalo dlouhých 5 hodin a do auta jsme nastupovali jen pár minut před tím, než se strhnul opravdový slejvák.

 

Druhá délka v Cestě k Slnku.

Lehce prodloužená odsedka ;)
Klíčová plotna, Mrkva zrovna u skoby.
Neskutečná plotna!
Převislá hrana jako finále!

Marťas na už skoro u Slunce :)



čtvrtek 17. února 2022

Obrovky kut

Obrovký kút a Arete du Vidle


Destinace výpravy: Jižní stěna Kežmarského štítu a Lomnický štít
Cíl: Kežmarský štít, Lomnický štít
Členové výpravy: Mrkva, Tomas
Datum: 12.-13.09. 2020
Autor: Mrkva 

Jižní stěna Kežmarkého štítu je monumentální 700 m vysoká stěna, která se tyčí nad Skalnatým plesem. Spolu s JV stěnou Lomničáku a severní stěnou MKŠ patří k největším, nejznámějším a nejdostupnějším stěnám ve Vysokých Tatrách. Vede zde několik cest, ale když jsem si měl vybrat jednu z nich, Obrovský kút byl jasná volba. Logická linie za VI skýtající nádherné vzdušné lezení. Cca uprostřed cesty křižuje linii výrazná rampa, která diagonálně dělí stěnu vejpůl. Některé novější a těžší cesty začínají až nad touto rampou, kam se dá zespodu jednoduše dostat cestou Levé vhloubení (levý Puškáš). Tato cesta je přejištěna stylem P2 (štandy + nějaké mezijištění, avšak něco matroše je potřeba). My jsme však začli Obrovský kút pěkně odspoda, abychom si pořádně vychutnali i tatranské trávy a štandy na vlastním. 

Fototopo, zdroj z tatry.nfo.

První délka je velice lehká a shodná s Birkenmayerem, který je přejištěný, takže tenhle štand je na nýtech. Následuje zajímavější délka, kde nesmíte minout nevýraznou polici doleva na hranu, jinak se pustíte do převisu za 7+. Tomas ji nejprv minul, ale naštěstí se dokázal vrátit ke mně na štand. Ja už jsem si odbočky všimnul a přelezl pěknou délkou na plošinu, kde se štandovalo na vlastním. Zde je lepší se řídit fototopem, jelikož klasické topo na tatry.nfo mi přišlo dost orientačně nepřehledné, někdy až zavádějící. Následovalo několik pěkných délek a pár míst za V, ale převážně se pohybujete v lehčím terénu. Poslední (dvoj) délka ve spodní části je dost lehký dolez na rampu, který jsme šli souběžně.

Spodek Obrovského kúta.

Po rampě vystoupáte asi 100-150m nahoru, až pod výrazný obrovký kút - cíl vaší cesty. Další délku je dobré začít oblezem zprava, tj. jít po rampě jěště kousek hore, a pak se traverzem doleva v lehkém terénu (III) vrátit zpátky. My jsme si však vybrali variantu přímo, kde do stejného místa doleze přes malý převisek tak cca za V. Nyní vás čeká klíčové místo. Netriviální plotna a kout nahoru, potom obávaný traverz pod převisem, kde vůbec nevíte, co s nohama a následný finální výšvih zboku přes převis. Osobně bych řekl, že to bylo tak za VII-, ale tatransky pouze za VI :D

Odtud následují tři délky, které jsou opravdu úchvatné, expozice jde na maximum a vy si užíváte pravě skalní porno! Není to těžké ani triviální lezení v dobré skále, kde se dá dobře zakládat - co víc si přát.

Expozice šla občas opravdu na maximum!

Skalní porno... :D

S přibývající výškou atmosféra houstla.
 Jakmile dolezete poslední lezeckou délku, čeká vás ještě cca 300 m lehkého souběžného lezení až na vrchol Kežmarského štítu. Zde jsme zabivakovali a užili si romantickou noc na vrcholu Kežmaráku. 

Bivak na Kažmaráku.

Ráno jsme kopli do vrtule a pustili se do Arete du Vidle neboli Vidlového hřebenu. Výhoda bivaku je v tom, že jste první v cestě a po dolezení máte na Lomničáku hafo času na pivo a cigára. A my jsme si tento nádherný hřeben v poměrně lehkém terénu opravdu užívali. Je zde pár míst, které se rozšiřují a člověk musí najít tu správnou cestu nebo slaňák, ale čím víc jsme se blížili Lomničáku, tím byla cesta jasnější a po 3,5 hodinách od Kežmaráku jsme již stáli na terase na Lomničáku s pivem v ruce. Opravdu úžasná tůra!

Tak takovej hřeben chceš, bejby!

Kežmarák za námi ...

... a Lomničák před námi!

Final countdown!