Šerák, Praděd, Jelení studánka, Lysá hora, ... tak tady jsme začínali před deseti lety. První zimní přechody, noční spanilé jízdy a dostatek slivovice.
Alpy, Andy, Himálaj, Ťan Šan, Hindúkuš, Kavkaz, ... a tady jsme teď! Kluci z Jeseníků a Beskyd, co mají společný cíl a chtějí jít stále výš a těžší cestou.
Kámoši, pro které jsou hory srdcovou záležitostí i životním posláním.


pondělí 26. září 2016

Glockner

Grossglockner - Stüdlgrat

Cíl: Grossglockner 3798 m n.m.
Datum: 6/2016
Cesta: Stüdlgrat AD III₊/IV-, většinou II
Přístup: Kals am Grossglockner
Převýsení: Kals - Stüdlhütte 1000 m, Stüdlhütte - Grossglockner 1000 m
Časotrvání: Kals - Stüdlhütte 3 hod, Stüdlhütte - Grossglockner 5 a půl hod, sestup 4 hod
První lano: Mrkva, Got
Druhé lano: Kuba, Venca
Výbava: lano 30 m, 4 expresky, mačky, rukavice vhodné k lezení, standardní výbava na ledovec; lezečky netřeba
Průvodce: summitpost, climber, topo
Autor: Gott


V sedm ráno vyrážíme z Prahy, proplétáme se nesourodými křižovatkami městského okruhu, abychom o hodinu později najeli na dálnici. Po cestě stihneme zkontrolovat díky Mrkvově smartfounu, které zakoupené potraviny jsou od Babiše. Ty Babišovy okamžitě vyhazujeme za jízdy z okna. Alternativně je vyřídí Mrkva, který celou cestu jí.

Ve dvě odpoledne vyrážíme z Kals směrem na chatu. Nádherná cesta typickým alpským údolím, lemována kozorožci alpskými, ubíha rychle. Nevyužíváme Materialbahn a pelášíme nahoru. Žene nás hlad -- máme totiž na šest objednanou večeři. Na místě zjišťujeme, že večeře je pětichodová. To nám ale nezabraní zkrotit instinkt očekávaného hladu a přecpáváme se už prvními dvěma chody - polévkou a salátem.

Krásné alpské údolí.
Ve pět ráno výlézáme z chaty. Za chvíli pochodujeme po ledovci, pro jistotu navázaní, ale nebezpečí nehrozí. Po krátkém pochodu se dostáváme k nástupu na hřeben. Je to lehké lezení při kterém se jistíme převážně obhozením lana kolem balvanů, občas se objeví borhák.
Kousek od nástupu.

Těsně před prvním úhybným manévrem.

Nástup na hřeben.

Venca nasazuje své nové mačky na své nové boty. Boty naštěstí nasadit umí. O mačkách už se to říct nedá. Je to poněkud humorné vzhledem k tomu, že byl nedávno několikrát spatřen posmívajíc se turistům, kteří "se učí nasadit si mačky."

Venca chasing the crampon
Got už po druhé letos uhýbá šutru, který na něj shazuje Mrkva, a uvědomuje si, že Mrkva ho chce zabít.
Místo činu druhého úhybného manévru.
Krása této cesty spočívá také v tom, že v ní nikdo není. Tedy snaží se nás předejít jen jeden pár vůdce-klient. Mrkva je nechce pustit, protože podle něj lezou blbě,
načež oni volí krkolomnou cestu vyhýbajíc se nám, proto lezou blbě a Mrkva je nechce pustit. Sejdeme se až na Frühstücksplatz. Tam se pozdravíme, popřejeme si štěstí a oni nám zmizí. My mezitím čekáme na Pana Levandulového a Vencu obouvajícího si neustále mačky.

Od Frühstücksplatz začíná opravdové lezení a zároveň tam končí možnost ústupu. Už nález začíná po fixním laně. Jistit se lze borháky nebo kůly. Jde o členitý hřebínek, takže po většinou se oblézájí jeho věžičky, občas se musí přelézt nejaká dost skloněná plotna. Mrkva lze první a jde mu to, takže se leze pohodově. Když se však v těžším místě dostane do potíží, přestává se mnou bavit, a je nasraný, uvědomuji si, že je lepší ho nechat být. Tedy teď si to uvědomuji - tehdy mě to taktéž
vytočilo, nedbal jsem jeho rad, lezl si po svém a hópnul mu do lana. Za to jsem sklidil adekvátní kritiku "Hanysu, tu se nepadá!"

Na vrcholu si tradičně podáme ruku, napijeme se čaje, uděláme pár fotografií a valíme dolů normální cestou přes Kleinglockner. Je to voser - na exponovaném hřebenu pod náma sníh taje, resp. je to v mačkách po mokré skále. Mrkva se snaží zkušeně spěchat dolů, ale ne zas až tak zkušeně jistí obhazováním smyčky lana o železné kůly. To nefunguje tak, jak by mělo. Smyčka se zaryje do sněhu u paty kůlu, celé se to zasekne a akorát to zdržuje, než aby to jistilo. Je to pro mě na nervy a těším se až sejdeme z hřebenu.


Počasí jak z pohádky!

Těsně před vrcholem.

Borci na vrcholu!



úterý 20. září 2016

Noshaq

Noshaq

 



Cíl výpravy: Noshaq, 7 492 m n.m., Hindúkuš, Afghanistán/Pákistán 
Trasa: SZ normálka z Afghanistánu - obtížnost 3 UIAA, bez fixních lan
Členové výpravy: Mrqa, Majky; Palo, Petra; Markéta, Zdeněk
Časotrvání: cca 3 týdny (25.7.-18.8.2016)
Dobita: 9.8.2016 14:30
Náklady (bez vybavení): 29 000 kč/os + 12 000 kč/os letenka 
Autor: Mrqa

Prolog:
Hýbe se?... Ano, hýbe se. V angličtině se styl této schůze nazývá "snail-walk", jelikož se pohybujete přibližně rychlostí průměrného slimáka. Není se však čemu divit, ve výšce 7200 m n.m. je pouze 40% přímořské hodnoty kyslíku a voda vře při teplotě 83 stupňů. Vaše svaly Vás tudíž příliš neposlouchají, mozek se rapidně zpomalí a ráno si ani pořádné kafe neuděláte...


"Hora, kde kromě Vás není nikdo. Cesta, kterou si musíte najít sami. Zážitek, který se Vám vryje do paměti na celý život." Tak nějak bych charakterizoval náš výstup na Noshaq - nejvyšší horu Afghánistánu. I přes několik komplikací na začátku expedice, samotný výstup neměl jedinou chybičku. Poněkud atypická strategie výstupu, která se řídila heslem "Běž, dokud můžeš a vynes, co nejvíc!", spolu s velice striktními příděly potravin, se nakonec vyplatila a naší útočné dvojci Mrkva + Majky se podařilo jako zatím jediným v roce 2016 zdolat nejvyšší horu Afghánistánu Noshaq 7 492 m n.m. a to vše za 11 dnů od příchodu do BC až po vrchol.



Pozn: 
Jelikož se o hoře Noshaq příliš informací neví a už jenom dosažení BC je samo o sobě cestovatelskou výzvou, rozhodli jsme se zde napsat co nejvíc praktických informací, které Vám můžou ušetřit mnoho starostí a nervů, pokud se na Noshaq chystáte. Pokud se však v nejbližší době do Afghánistánu nechystáte, klidně tyto informativní pasáže přeskočte a vrhněte se rovnou
"Z BC až na vrchol!"

Noshaq: výhled z C2 - 6200 m n.m.


Logistika v kostce:

Noshaq leží na hranicích Afghánistánu a Pákistánu. I když byl první výstup uskutečněn z Pákistánské strany, z politických a logistických důvodů se momentálně lozí spíše z Afghánské strany. Nejjednodušší cesta do Afghánského BC vede letecky do Dushanbe v Tadžikistánu, pak jeepem do Tádžického Ishkashimu, kde se překročí hranice do Afghánistánu. Odtud taxíkem do afghánského Ishkashimu a konečně do Qazi Dehu, kde si najmete nosiče a vyrazíte na 2-3 denní cestu do BC.

Dushanbe-Ishkashim (25.-26.7):
Tato cesta trvá jeepem přes 20 h a obvykle se přespává někde v okolí Khorogu. Nejlevnější možnost (cca 300 somonů), která připadá v úvahu, pokud jste ostřílení cestovatelé a nemáte moc věcí, je taková, že místo jeepu nastoupíte v sedm ráno do mašrutky směr Khorog. Musím však podotknout, že cesta je to opravdu dlouhá (cca 17 h) a náročná (druhou půlku cesty se jezdí víceméně po nezpevněných prašných cestách a teplota přes den je klidně i 35 stupňů). Oproti Dushanbe, které je velice hezké město s dostatkem zeleně, Khorog působí dost necivilizovaně a suše. Z Khorogu je to do Ishkashimu jen 3 hodiny autem. Nevim, jestli zde jezdi pravidelná mašrutka, ale rozhodně se dá sehnat levné sdílené auto/jeep.

Druhá varianta je pronajmutí soukromého jeepu z Dushanbe až do Ishkashimu. Pokud si jeep řešíte sami, pohybuje se cena za auto kolem 200 USD.

Třetí varianta, nejjednodušší, avšak i nejdražší, je zajištění jeepu skrze cestovní kancelář (např. pamir-silk-travel). Tahle možnost je sice nejdražší (malé auto pro 5 lidí příjde na 445 USD), ale taky jediná, která se dá zařídit dopředu přes internet/telefon a dokonce Vám domluví i přepravu v Afghanistánu. Jelikož nás bylo dohromady 6 lidí, měli jsme hodně zavazadel a potřebovali jsme zařídit v Dushanbe ještě pár věcí (hlavně koupit propan-butanové lahve), obrátili jsme se na cestovní kancelář pamir-silk-travel a za 780 USD (tj. 130 USD/os) nám víceméně všechno zařídili. Sice je to dost pálka a příště bych si vše zařídil na vlastní pěst, avšak platíte za jejich konzultační služby, hladký průběh cesty (když se Vám pokazí v půlce cesty auto, do 24h máte náhradní) a za bezpečnost, tzn. když se něco posere, aspoň máte komu zavolat o radu :)

Ishkashim-Ishkashim (26.7):
Přechod hranic se nachází asi 1 km před tadžickým Ishkashimem. Zvláštní otevírací doba, která je oficiálně: Po-Čt 09:00-12:00 a 14:00-16:00, není vždycky směrodatná a člověk by měl nějakou tu hodinku v záloze a nepočítat s překročením na poslední chvíli. Tadžická strana byla v pohodě, problém však nastal na afghánské straně.

Zaprvé po nás chtěli úplatek 20 USD na hlavu a za druhé člověk jménem Said, který nás měl vyzvednout, tam nebyl. Asi hodinu se kolem nás točilo několik Afghánců, což byl mix vojáků a lidí, co nám tvrdili, že nás přišli vyzvednout - ale kdo měl, sakra, vědět, to jsou ti "čmoudi s turbanama" zač? A když Vám dají telefon k uchu a tam se ozve "Here is Said!", tak jak mám vědět zad-li nemluvím s nějakým talibáncem? Tady jsme poprvé okusili afghanskou nejistotu (strach), korupci a nespolehlivost. Po hodině dohadování a vyhrožování, že nám zavřou hranice, jsme zaplatili úplatek a velice nejistí jsme nastoupili do předražených taxíků, kteří nás za 50 USD odvezli 8 km do Wafa Guesthouse v Ishkashimu.

Kolem šesté večer konečně dorazil muž menšího vzrůstu, který se predstavil jako Said. Po krátkém rozhovoru ohledně cesty do BC a cen služeb se nám protočili panenky tak asi o 1080 stupňů... 20 km autem za 200 USD a 50 USD/os za permit? No, neber to! Všechno najednou bylo strašně drahý a jako odůvodnění padali slova jako Talibán apod. Tohle byl opravdu vrchol! Člověk, který záměrně zneužívá strachu jiných, aby se obohatil? Jen škoda, že jsme ho nepotkali na zpáteční cestě, abychom si to všechno vyříkali... Abych to shrnul: následovali dvě hodiny hodně tvrdého smlouvání (zde dávám plný kredit Palovi a Petře) a výsledná cena, která byla asi 60% původní.
Večeře: zleva Said a Yarmohmammad.
Pozn.: 
Celou proceduru s permitama a s nosičema si můžete vyřídit i sami, avšak potřebujete na to extra dva dny, pevné nervy a nezapomeňte na to, že v Afghanistánu domluva často neplatí a vy se musíte znovu a znovu hádat o cenu. Permity jsou oficiálně zadarmo, ale k jejich vyřízení potřebujete čtyři podpisy, kdy aspoň jeden z nich dostanete pouze v hlavním městě provincie Faizabadu, což je 8h jízdy skrz né-moc-bezpečný úsek.
Nosiči si účtují 1000 AFN, tj. cca 45 USD na den, cena přes Saida je 60 USD. I když jsou nosiči převážně veselá sebranka dbejte na to, ať se s nimi pořadně domluvíte na podmínkách již ve Quasi Dehu, kde jim to Said nebo Yarmohmammad přeloží.

Pokud nemáte dost cestovatelských zkušeností, dost času, nervů a hafo odvahy, doporučuju využít jejich předražené služby. Kontaktovat je můžete nejlépe telefonem (používají afghánské nebo tadžické čísla):
  • Yarmohmammad: +992 50 186 6930, +93 79 577 5822, yarattahi50@gmail.com
  • Said +992 50 188 0822
Pro úplnost uvádím i seznam předražených cen, se kterými byste měli počítat
  • taxi hranice-Ishkashim: 50 USD/malé auto
  • permit: 20-50 USD/os 
  • místní guide nutný pro vyřízení permitů: 0-50 USD/skupina
  • noc (snídaně, večeře) ve Wafa guesthause: 25 USD/os
  • auto Ishkashim-Qiasi Deh: 50-200 USD/malé auto
  • nosiči: 45-60 USD/21 kg (váženo vod oka)

Qazi Deh-BC (27.-29.7):
Druhý den dopoledne jsme strávili vybavováním permitů, což se protáhlo asi na 5 hodin a konečně kolem jedné odpoledne jsme vyrazili do Qazi Dehu kam jsme dorazili přibližně za hodinu. Na místě nás čekala asi skupina 20 nosičů spolu se Saidem. Následovalo vybrání 11 nosičů, rozdělení zavazadel a kolem půl čtvrté jsme si to již mašírovali nahoru. Asi 9 našich zavazadel bylo přivázaných na osly a dvě zbývající nesli vybraní nešťastníci na zádech. Těsně před soumrakem (18 km, cca 3,5 h, 3200 m n.m.) jsme dorazili do na místo, kde jsme přenocovali. 

Druhý den jsme stejně jako nosiči vstávali v pět ráno a v šest jsme s Majkym už tlapali nahoru. Čekal nás dlouhý den s velkým převýšením do kempu Palandia (12 km, 6-10 h, 4 300 m n.m.) a jak se ukázalo, původní plán byl pro některé členy naší skupiny neuskutečnitelný. Tak se stalo, že to někteří zabalili dřív než bylo domluveno, jenže my vepředu to nevěděli, a pak jsme je šli hledat... a tehdy bylo prakticky rozhodnuto, že se s Majkym na ostatní vázat příliš nebudem a půjdem dle vlastní strategie. 

Třetí den ráno jsme za necelé dvě hodiny dorazili do BC (6 km, 1.5-2 h, 4 600 m n.m.) a během dne nakonec dorazili i všichni ostatní. My jsme se mezitím šli podívat a vybrat nástup, jelikož různé články o Noshaqu popisují různý nástup. Konkrétně se uvažovalo o levé variantě po ledovci, přímo kuloárem a nebo vpravo žebrem. Když jsem přišel pod nástup kuloáru, bylo mi jasné, že nejjednodušší cesta vede tady. Žebro vpravo mělo nepříjemný nástup po suti a navíc přístup k němu by byl hodně dlouhý. Ledovec vlevo byl dost rozpraskaný a ze satelitních snímků jsem věděl, že by se při cestě do C1 musely aspoň dvakrát překračovat trhliny. Kuloár vypadal z dálky dost strmě a nepěkně, když však člověk přišel blíž, zjistil že první polovina kuloáru moc strmá není a navíc byl pokrytý vrstvou firnu, která je pro výstup v mačkách ideální. Druhá polovina kuloáru byla sice strmější, avšak člověk mohl vždycky uhnout vlevo a nebo vpravo na souběžné hřebínky, které ohraničovaly kuloár, a nebezpečí lavin zde prakticky nehrozilo. Každá z těchto možností byla proveditelná a za jiných podmínek bych možná zvolil jinou (v půlce srpna byl kuloár již hodně zledovatělý). Teď však byla moje volba jasná - kuloár!




Brodění řeky (jedinné) cestou do BC. Naši nosiči! Vpravo Azamat.



Přístupový kuloár do C1 dne 30.7. Přístupový kuloár do C1 dne 11.8.


Pozn.:
Lotyši a Poláci: Během našeho výstupu jsme střetli další dvě skupiny. Nejdříve v afghánském Ishkashimu dva mladý Poláky, kteří se se dostali do výšky asi 7 200 m, ale z důvodu přehršle měkkého sněhu, nedostatku jídla a nedostatku času, byli nuceni sestoupit. Druhá skupina, kterou jsme potkali, byla skupina čtyř Lotyšů (50-60 let), které jsme potkali cestou do BC a tvrdili, že mají 30 let horských zkušeností. Pokus o výstup začal pro ně však velice nebezpečně, když jejich vedoucí dostal akutní vysokohorskou nemoc (otok mozku) hned druhý den v BC. Jeho kolegové mu ani nedokázali píchnout Dexametazon a nebo zavolat pomoc přes satelitní telefon, jelikož ani jednu věc neměli... Málem umřel, ale nakonec byl zachráněn (po tom, co mu Markéta píchla Dexametazon a zavolali pomoc přes její sat. telefon). Jejich další počínaní při výstupu bohužel taky nebylo nejpřesvědčivější, a tak skončili v 7 000 a byli rádi, že se dostali v pořádku dolů. Noshaq nepředstavuje pro většinu lidí nebezpečnou horu, ale pro tyhle Lotyše to rozhodně neplatilo.

Aktualizace: Když jsem psal předešlé řádky, ještě jsem nevěděl, jak moc pravdivé jsou... Když jsme sestoupili dolů do BC, Lotyši teprve byli v C2. Nakonec došli až do C4, kde to vzdali, jenže při sestupu již takové štěstí neměli. Utrpěli četné omrzliny, jeden z nich uklouzl a zranil se v kuloáru mezi C1 a BC a další skončil na infekčním... Nerad bych tady někoho shazoval, ale člověk by měl nejpve střízlivě odhadnout své možnosti, než se někam pustí. Záleží totiž na tom jeho život!


Celá naše skupina, zleva: Markéta, Majky, Mrqa, Petra, Palo, Zdeněk.


Z BC až na vrchol!


Pozn.:
Na začátku bych rád uvedl přehled kempů, které můžete na Noshaqu využít. Obecně lze říct, že cesta na vrchol je až na dvě pasáže jednoznačná (nástup do C1 a nástup na vrcholový hřeben). Cestou potkáváte dost různě velkých míst pro stany. V následujícím seznamu uvádíme nadmořskou výšku, počet míst na stany a podloží. Tekoucí voda je pouze v BC, ale až do C2 se dá voda úspěšně tavit v igelitových pytlech na vyhřáté skále. Symbolem "-" značíme alternativní variantu pod našim kempem a symbolem "+" variantu nad kempem. Udávaná výška je orientační a z důvodů velkých tlakových výkyvů v oblasti Noshaqu je její přesnost +- 50m.

BC : 4600 m, hodně místa, šutr, tekoucí voda 50 m nad kempem
C1 : 5555 m, 3-5 míst, šutr
C1+: 5650 m, 2-4 místa, šutr
C2-: 6100 m, 1-2 místa, šutr 
C2 : 6200 m, 2 místa,sníh
C2+: 6300 m, 2 místa, šutr
C3-: 6500 m, 2 místa, šutr, větrno
C3 : 6700 m, 1-2 místa, šutr, větrno
C3+: 6850 m, 1 místo, šutr, větrno
C4 : 6950 m, hodně místa, sníh
Výškový diagram našeho výstupu.
GPX data našeho výstupu najdete zde.

30. 7.
Vstáváme ve 3:30 ráno a něco před pátou vyrážíme z BC (4650 m n.m.) nahoru. Cestu k nástupovému kuloáru máme omohylkovanou s předchozího dne, takže za necelou hodinu máme morénu za sebou, nasazujem mačky a vystupujem kuloárem nahoru. Jelikož jsme šli tudy poprvé a zároveň i jako první skupina, jsme radši navázaní na lano, kdybychom se museli jistit. Sníh je však parádní a my stoupáme až k zúženému vrcholu kuloáru, kde se dá buď překrosit vpravo a nebo vylízt trochu náročnější, ale bezpečnější možností přímo nahoru. Když jsme tu šli poprvé, uhli jsme ve vrchní pasáži kuloáru doprava, kde na nás čekalo mysteriózní překvapení v podobě oranžových skeletonů opuštěných uprostřed hřebínku těsně pod C1. Nevím, kdo je tam nechal, ale působilo to takovým "scarry" dojmem a už už jsme se dívali po okolí, jestli tam někde neuvidíme někoho ležet...

Každopádně v 10:30 (za 5.5 h) jsme došli do velice prostorného kempu C1 (5555 m n.m.), což bylo rychlejší a jednodušší, než jsme čekali. Cesta z BC do C1 je pro každého taková zkouška Vaší fyzičky a aklimaticace, načež my jsme to zvládli na výbornou.



Cesta kuloárem do C1. Čípak jsou to oranžové skeletony???


C1 po sněžení. C1 normálně, váhled na Noshaq.


31.7.
Stan, vařič, bomby a některé další věci necháváme v C1 a ráno kolem šesté začínáme sestupovat. Přes večer napadlo asi 10-15 cm sněhu, a tak scházíme (i kvůli lavinám) kuloárem nenavázaní. Nakonec jde všechno hladce a přibližně za 3 h jsme zpátky v BC a popisujeme svoje dojmy a informace ostatním. Dozvídáme se o nebezpečné příhodě Lotyšského vůdce skupiny, kterému už málem kopali hrobeček. Spíše pro zábavu než ze zdravotních důvodů si měříme okysličení krve a tep, kdy končíme s dobrými hodnotami 95%, 75 TF pro Majkyho a 87%, 60 TF pro mě. Jelikož se cítíme opravdu dobře, padne rozhodnutí, že další den ráno vytáhnem toho do C1 co nejvíc, což nakonec znamenalo, že úplně všechno :)

1.8.
Nahoru nakonec vyráží všechny tři československé skupiny, ale každá jindy, a jak se ukáže, někteří i jinudy. My vyrážíme asi 5:45 a ostatní cca o hodinu později. Na zádech máme asi 18 kg, což představuje hlavně jídlo na 14 dní, útočný stan, dvě fixní lana plus standardní výbava, kterou sebou nosíte prakticky vždy (spacák, karimatka, oblečení, lezecké vybavení, vařič...). Cestou přes morénu se nám poštěstí narazit na sněhový oblak, který vznikl po uvolnění prachové laviny a pokračoval ještě několik kilometrů po směru větru, takže asi na 2 min se ocitneme v takové lokální sněhové bouři :)

Každopádně cesta do C1 uběhla jako voda a my dorážíme těsně po 10. hodině (4.5 hodiny od BC s těžkýma batohama). Palo a Petra se objevují v C1 kolem druhé a Markéta se Zdeňkem, kteří zvolili přístup přes ledovec, dorazili až kolem čtvrté.

2.8.
Ráno kolem 6:30 (Majky se zpožděním akademické čtvrthodinky) vyrážíme nahoru do C2. Na začátku je kosa, jak cyp a první paprsky slunce nás začnou ozařovat až kolem sedmé, ale teprv v osm cítíme nějaké oteplení. Sníh je poměrně hluboký a na Majkym jdou vidět první příznaky výškové nemoci. Nejdřív se za mnou plouží trochu pomalejc, než to má ve zvyku, a když ho následně pustím před sebe vidím, jak se občas trochu motá. Jsme ve výšce asi 6000 m n.m. a po střízlivém posouzení situace volím odpočinkovou stanici nedalekou skalnatou terasu, která později posloužila jako C2- kemp (6100 m n.m.) pro Markétu se Zdeňkem. Zde máme asi 1.5 h přestávku kdy se najíme, odpočineme a přemýšlíme, co dál. Celou dobu se koukáme na místo, kde by měl být C2 kemp, což je skála na vrcholku 100m svahu před námi. Nakonec sbalíme naše saky-paky, zatnem zuby a za necelou hodinu nepříjemného stoupání strmým zasněženým svahem stojíme v C2 (6200 m n.m.). Tenhle kemp je první, který je na sněhu (a k jehož zbudování je vhodné mít lopatu) a navíc je i poslední, kde se dá tavit voda slunkem.



Tak takhle si tu žijem v C2. Pohled na C2 shora.


Pozn.:
Jelikož se napichovací propan-butanový vařič zakoupený na tržnici v Dushanbe moc neosvědčil a my jsme krom našich 3 butanových 230g bomb našli ještě 2 další (jednu v C1 a jednu v C2), rozhodli jsme se nechat napichovák v C1 a nahoru vzít butan a JetBoil vařič, což se nakonec ukázalo jako schůdné řešení. Nicméně tavení sněhu v igelitových pytlích položených na vyhřátou skálu jsme hojně využívali jak v C1, tak v C2 (zde jsme si postavili i malou studánku).

3.8.
I když měl Majky včera trošku problémy s výškou, noc byla nakonec v pohodě a my jsme se rozhodli i dneska vystoupat o něco výš. I když jsme vyrazili až kolem sedmé, stejně jsme ráno znovu hodně mrzli. Prošli jsme kolem místa vhodného pro C2+ kemp (6300 m n.m., 2 stany) a stoupali dlouhým  strmým zasněženým svahem nahoru. Sice to nebylo tak strmé, jak pasáž těsně pod C2, ale hluboký sníh a zesílená větrná expozice dělali svoje. Přibližně ve výšce 6500 m n.m. jsme po dlouhých sněhových polích konečně narazili na skálu, kde jsme na chvilku postavili stan, jelikož byla kosa jak cyp a potřebovali jsme se přioblíct a trochu si odpočinout. Kupodivu ve stanu bylo bez přítomnosti větru poměrně teplo, a tak jsme po krátkých 20 min zas balili a šli ještě o něco výš. Tehdy jsme poprvé zažili tamní typické počasí pro oblast mezi 6200 - 6900 m n.m., kdy se neustále střídá teplo, zima a sněžení v závislosti na slunku a větru. Ten den jsme nakonec kolem jedné došli až do C3 kempu (6700 m n.m.) míjejíc po cestě další místo na stan (6600 m n.m.).




"... a tady bude C3!", řekl Majky a bylo C3. Mrkev v zimě a ještě k tomu v C3. Západ slunce v C3.


4.8.
I když touha po sáhnutí na skalní bariéru, která se tyčila jen kousek nad námi, byla velká, výška se začla projevovat a my jsme pro jistotu rozhodli strávit celý den v C3 a pomalu se aklimatizovat soustavným nicneděláním a občas se nadopovat ibalginem, aby nás nebolela hlava.

5.8.
Ráno jsem se cítil v pohodě a plný energie. Touha šáhnout si na tu obávanou skalní bariéru tyčící se ve výšce skoro 7000 m n.m. byla tak silná, že jsem nakonec neodolal a šel jsem se "projít" trochu nahoru. Majky tak v pohodě nebyl, ale zase se dobrovolně nabídl, že na mě počká tady ve stanu zabalen ve vyhřátém spacáku.

A tak jsem vystřelil nahoru. Hledání vhodné trasy již nebylo tak jednoduché, jelikož celý reliéf se trochu změnil a já jsem teď stoupal poměrně strmým mixovým svahem plným nalých skalek, které se museli nějak obejit nebo vylízt. Cestou jsem minul další poměrně skryté místo na stan (C3+, 6850 m n.m.) a za chvilku jsem již čuměl do skalní bariéry. Na jejím začátku cca 6900 m n.m. jsem nechal fixní lana, což byla jedna z našich rolí v rámci celé naši šestičlenné skupiny, a jen tak pro radost jsem si vylezl pár délek lehkého lezení jen tak free sólo až jsem dolezl k místu, kde by se teoreticky dal postavit stan a odkud mi palčáky již neposkytovali dostatečnou oporu pro bezpečné lezení. Tak jsem to otočil a seběhl jsem dolu za Majkym.

Skalní bariéra zespodu.

Na místě našeho kempu C3 jsme nechali sbalený stan spolu s dalšími věcmi a sestoupili jsme do C1. Po pěti dnech jsme si dopřáli ne-instantní jídlo z konzervy, poměrně vydatný oběd a užili si odpolední sluníčko. Prostě relax, jak má být a zároveň psychická příprava na klíčový útok na skalní bariéru. Nakonec jsme se rozhodli v tomto relaxu pokračovat i následující den, jelikož Majky se necítil ulně stoprocentně a byli jsme celkově nad plán, takže nebylo kam spěchat. 

6.8.
Znovu nás čekal krásný den, relax a dobr jídlo. Jelikož jsme se oba cítili plně aklimatizovaní a C2 byl taky přívětivý kemp, rozhodli jsme se, že tam s sebou vezmem prakticky všechno jídlo a do C1 se už vracet nebudem.

7.8.
Poučení z předchozích ranních mrazíků, a taktéž díky nově vybudované dálnici C1-C2 prvně námi a později i dalšími československými a lotyšskými skupinami, jsme si dovolili ráno počkat na sluníčko a nahoru vyrážíme až kolem sedmé. Jde to v pohodě a kolem půl jedné již stavíme stan v C2, následuje tavení vody, večeře a další činnosti - z některých se již pomalu stává rutina a z jiných zas rituál (odpolední kafíčko s cigárkem a večerní salámek s česnekem).


8.8.
Kolem půl osmé vyrážíme z C2. Dnešní cíl je postavení stanu někde u/na skalní bariéře. Mám v merku jedno místo, kde by se dle předchozího zkoumání měl dát postavit stan. Stoupáme nahoru a cestou postupně nabíráme věci, co jsme tu odložili před třemi dny. Vypadá to, že aklimatizace se povedla, jelikož bez problémů stoupáme až ke skalní bariéře. Zde si dáváme sedáky a navazujem se na lano. Po dvou délkách jednoduchého lezení se ocitnem v místě, které se mi zdálo vhodné pro stan. Vytáhnu lopatu a snažím se odkopat vodorovnou plošinu na stan. Jak se však po chvilce kopání ukáže, podklad je hodně šikmej a my se musíme podívat po jiném místě. Jelikož se nám nechtělo scházet dolů, jediná možnost byla směrem nahoru. Majkyho nechávám s batohama na místě a já si tam střihnu free sólo nejprv 20m, pak 50 a nakonec to ze samé radosti vylezu až sám až nahoru! Byla to pro mě taková endorfinová koupel s adrenalinovou pěnou. Byl nádherný jasný den a před sebou jste měli skálu, která se lezla úplně sama, pod sebou sedm kilometrů a to všechno s neskutečným výhledem na celý Hindúkuš a jeho nejvyšší vrchol Tirič Mír. V takové konstelaci se prostě nedá svěsit ocas a stáhnout se zpátky dolů. Musíte nahoru, kde na Vás v sedmi tisících čeká místo, které všem vašim smyslům říká "Tady! Tady je tvoje místo, sem si postav stan!", a pak už nezbývá nic jiného, než poslechnout.

Slezl jsem dolů za Majkym, navazujem se a lezem nahoru. Každých cca 10-15 m je nějaká smyce a nejtěžší horní pasáž (3 UIAA) jistím Majkyho svrchu. Po třech délkách jsme nahoře a stavíme stan na ledovcovém plató, kde máme krásný výhled na celou vrcholovou pasáž. Jsem rád, že jsme nepostavili původně plánovaný kemp C3+ a rozsekli jsme otázku skalní bariéry už dneska. Takhle jsme se ocitli na velice povětrnostně i vizuálně přívětivém C4 (6950 m n.m.) a v ideální pozici pro útok na vrchol o den dřív, než jsme plánovali. Večer jsme se ještě přebalili a vcelku bez problémů jsme usli.




Free sólo na skalní bariéře. Majky se schovává ve skalní bariéře.


Tak tohle byla ta pasáž za 3 UIAA. Jen si představte ten výhled! ;-)


9.8.
Ráno je asi -13. Není to sice tak hrozný, jako na Chánovi, kde jsme měli v 6200 m n.m. -18, ale butanová bomba sotva hoří a my ji musíme v půlce vaření vyměnit bombu za druhou, která se (adiabatickou expanzí) ještě neochladila. Kolem osmé vyrážíme od stanu přes zasněžené plató. Při špatných sněhových podmínkách je tahle pasáž kritická, jelikož je zde hodně měkkého sněhu, kde se občas boříte až po pás, a vy se musíte těmto místům snažit vyhnout. Nám se to celkem dařilo, a tak jsme brzo stoupali směrem k vrcholovému hřebenu. Na tento hřeben se dá dostat třemi způsoby.



Tři cesty na vrchol.
  1. Nejfrekventovanější přístup je zprava, kde vás čeká trocha lezení, a pak hodně dlouhej a náročnej přechod celého hřebenu, jelikož vrchol je právě na opačné straně. Tuhle variantu bych volil, pokud by bylo hodně sněhu, resp. nebezpečí lavin.
  2. Druhá možnost - která je méně častá, a většinou je uváděna jako alternativa k cestě zprava - je cesta zleva přes kuloár. Abyste se ke kuloáru dostali, musíte traverzovat asi kilometr vlevo, kde najdete poměrně nevýrazný kuloár, který vás na druhém konci vyplivne na předvrcholu, odkud je to na vrchol poměrně kousek. Tuhle variantu jsme nakonec zvolili my a její nesporná výhoda je méně větrná expozice, ale traverz pod kuloár je proveditelný jen při dobrých sněhových podmínkách. Samotný kuloár ve poměrně strmý a rozhodně bych ho nepoužíval pro sestup.
  3. Třetí varianta - kterou jsme scházeli a přijde mi nejlepší ze všech, ale nikde jsem ji neviděl popsanou - jest víceméně přímá cesta kopírující levý okraj skalnaté pasáže. Je to nejkratší a nejjednodušší přístupovka, která se dá použít i na sestup. Držte se rozhraní sněhu/skála a vystoupejte jednoduchým svahem na vrcholový hřeben, kde se objevíte přibližně v jeho půlce a na vrchol už to není tak daleko jako v případě první varianty (zprava).
My jsme se řídili doporučením Brňáků (Martin Ksandr, Jan Harač; odkaz zde), kteří Noshaq vylezli před třemi lety a šli jsme traverz doleva, a pak kuloárem nahoru (3. variantu, nejlepší variantu jsme ještě neznali). Sice jsme se elegantně schovali před větrem, nicméně traverz byl dost dlouhý a samotný kuloár byl vysněžený měkkým hlubokým sněhem. Na druhou stranu i přes dost strmé stoupání, měkký sníh sloužil jako dobrá opora proti uklouznutí a po náročném, ale poměrně krátkém kuloáru jsme se ocitli na vrcholovém hřebenu.




Děda Maixner při traverzu. Jen pojď, Jarečku, do kuloáru. Takový schody do nebe ...


I když zvolená přístupovka nebyla nejlepší, náš čas i kondice byla dobrá a naše překvapení bylo velice příjemné, když jsme z ústí kuloáru vyšli na přilehlý vrcholek a zjistili, že jsme na dohled od vrcholu.

Poslední vrcholová pasáž již byla taková spanilá jízda. Já jsem sice začal pociťovat nedostatek kyslíku a celý jsem se jaksi zpomalil, ale endorfiny se znovu vyplavily do mého krevního řečiště a já jsem věděl, že ten už mě nemůže nic zastavit. S odhodláním rozjetého buldozera jsem nekompromisně stoupal po vrcholovém plató, které se postupně zvedalo, a na jehož konci čněl vytoužený vrcholek.

Majky, jak je jeho zvykem těsně před vrcholem, se konečně rozešel a mašíroval si to naprosto normální chůzí, jako bychom vůbec nebyli 7400 m n.m. Nevím jak to ten chlapec dělá, ale stejně jako před dvěmi lety na Chánovi, čím byl blíž vrcholu, tím víc zrychloval a já jsem se musel hodně přemáhat, abych mu stačil. Přibližně za hodinu od výlezu z kuloáru jsme stáli na vrcholu a tam Noshaq promluvil:

"Vítejte Mrkvo a Majky. To, po čem kráčíte, jest moje tělo. To, co dýcháte, jest moje duše. A to, co vidíte, jest hovno."
"Ó velký Noshaqu, děkujeme za tvou přízeň a příště necháme foťáky radši dole."...





Majky před vrcholem! Mrqa za vrcholem.


Za šest a půl hodiny poměrně pohodového tempa jsme se vyškrábali na nejvyšší horu Afghánistánu Noshaq 7492 m n.m. Na vrcholu byla mlha jak mlíko a žádný kříž, jelikož se zatím nenašel nikdo, kdo by ho sem donesl. Ale polské, ruské a afghánské vlaječky spolu s našim výškoměrem nám neochvějně říkali, že jsme to dokázali. Asi půl hodiny jsme se nahoře fotili jak nějaké fotomodelky a marně jsme čekali na vyjasnění. Kyslíková hladina se pomalu vyrovnávala a my jsme vyrazili na sestup. Jak už jsem zmínil, rozhodli jsme se nesestupovat kuloárem, ale pokračovali jsme kolem něho dále po hřebenu.

Vrcholový hřeben, 7350 m n.m.

Asi půl kilometru od něj se najednou vrcholový hřeben jakoby rozevřel a vytvořil ideální možnost k sestupu. Úvodní skalní pasáž byla dost jednoduchá a my jsme se brzo dostali ke sněhovému poli, po kterém se sestupovalo velice lehce. I když naše viditelnost byla kvůli mlze asi 20 m, orientace nebyla složitá a díky předchozímu zkoumání z fotek a z C4 kempu jsem přesně věděl, kde jsme. Rychle jsme seběhli na ledovcové plató a přibližně kolem šesté (3h z vrcholu) jsme již stáli u stanu.

Večer jsme zakončili slavnostně: kafíčkem s vítězným cigárkem a samozřejmě křemešníkem s česnekem. Za 11.5 dne od příchodu do BC jsme stanuli na vrcholu Noshaqu... to není tak špatný výkon :)

10.8.
Sestup z C4, kde jsme nechali stan a plyn pro ostatní, proběhl vcelku bez problémů, jen při slaňování skalní bariéry byli jednotlivé slaňáky dost od sebe. Při použití 30m lana nám vždy pár metrů chybělo. Ale vždy to bylo v bezpečném místě, takže jsme se odvázali a ty tři metry prostě došli :)
Cestou potkáváme ostatní skupiny a podělujeme se o zážitky a informace. Odpoledne dorazíme do C1, kde na nás čeká Palo, kterej se rozhodl oddělit od Petry a jít s námi dolů. 




Slaňování skalní bariéry. Nekonečné pahorky Hindúkuše.


11.8.
Scházíme do BC skrz kuloár, který od naší poslední návštěvy hodně zledovatěl a už to není taková pohodička jako před týdnem. Dokonce jsem měl nutkání tam hodit nějaký to jištění, ale nakonec to s menšíma problémama a oklikama sebehnem až dolu.


Dost zledovatělý kuloár mezi C1 a BC.

12.-18.8. 
Jelikož se nám podařilo zdolat Noshaq o týden dřív, než byl původní deadline, rozhodujem se, že sejdem dolů do Quazi Dehu a podíváme se ještě do západního Wakhanu. Nemáme sice nosiče, ale s Majkym jsme se rozhodli, že si to všechno snesem sami a Palo nechává v BC jednu tašku, kterou za týden mají snést nosiči. My máme na zádech asi 32 kg a musím říct, že těch 36 km do Quazi Dehu byly pro naše záda hodně krutý. Dole se nám ještě podaří potkat s našima kámošema nosičema, a tak docházíme do vesnice za zpěvu česko-afghánských písní doprovázeným kravskou zvonkohrou.

Původně jsme chtěli na ostatní počkat v Afghanistánu a podívat se víc na východ do Wakhanského koridoru, avšak cena, kterou požadovali za dopravu byla tak astronomická, že jsme  jsme se nakonec rozhodli jet do Tádžikistánu.
Následně se přesunujem do Ishkashimu, kde se s námi Afghanistán a Wafa Guesthaus rozloučí pořádnou otravou jídlem, takže naši poslední noc trávíme všichni tři na záchodě a někdy i dva naráz.
Další den překonáváme hranice a vyrážíme na 24h cestu do Dushanbe, odkud za dva dny (po neskutečné zácpě v odbavovací hale, kvůli níž se odlet letadla zpozdí o 1.5 h) konečně odlétáme domů.


Kalašnikovy byly úplně všude, tak proč si jeden nevyzkoušet! ;)

středa 7. září 2016

Mont Blanc - direttissima

Zapomenutá cesta na Mont Blancu - Alessandro Berthod route


Cíl výpravy: Mont Blanc (4 809) , Montblanský masic, Itálie/Francie
Datum: 15.-17.7. 2016
Trasa: Direttissima: Alessandro Berthod (D) + vlastní vylepšováky
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání Trasy: Parkovistě - Gonella Hut (5h), Gonella Hut - Mont Blanc (4680 m) - bivak Valot (15h)
Autor příspěvku: Javor 

Javor při výlezu z Paralen kuloáru na Tournette ridge.
Českou verzi příspěvku najdete lezci.

A anglickou verzi zde.




pátek 2. září 2016

Wildspitze

Cíl výpravy: Wildspitze (3770 m), Alpy, Rakousko
Datum: 7. – 8. 8. 2016
Trasa: Severní stěna, AD-
Účastníci zájezdu: Mrkva, Goťák, Venca, Kuba

Autor příspěvku: Venca

Prolog
Wildspitze je po Grossglockneru, který jsme si švihli 2 dny předtím, druhou nejvyšší horou Rakouska. Představa výstupu normálku v létě nás dostatečně nevzrušovala a tak Mrkva přišel s nápadem lézt severní stěnou (foto 1). Že prý je to nádherná zasněžená hora.  Ze všech bláznivých nápadu hecíře Mrkvy bych tento zařadil někam tak zhruba doprostřed. Krom lezení severní stěnou nás čekal přístup po ledovci, kde bylo potřeba překonat 1100 výškových metrů.

Foto 1: Severní stěna Wildspitze; vpravo od skal jde vidět naše rovná výstupová linie šikmo nahoru. Vpravo je klikatá severní normálka (PD).

Den 1
Dojeli jsme do Mittelbergu (cca 1700 m), kde jsme zaparkovali a vyrazili směr chata Taschachhaus (2434 m) cca ve 4 odpoledne, takže nás čekal pohodový treking malebným alpským údolím s neskutečným množstvím krav, koní a jejich výtrusů.
Loudavým tempem (něco mezi Largo a Lento) jsme došli na chatu, kde se zrovna podávala večeře o několika chodech. Musím uznat, že jídlo bylo dobré a čerstvé, nicméně v rámci úspory jsme se rozhodli nadále alpským polopenzím vyhýbat. Následovala konzumace piva a diskuze s horskými vůdci nad zvolenou trasou. Horští vůdci použití sněhových kotev nedoporučovali – rozhodnutí tedy padlo – necháváme kotvy na chatě a budeme se jistit šroubama do ledu. Jdeme spát 21:30.

Den 2
Vstáváme ve 2:40 a snídáme. Po snídani již tradičně čekáme 15 minut na Gota navlečení ve výstroji. Tak se aspoň s Kubou před chatou kocháme teplou, bezvětrnou, jasnou letní nocí. Když dojdem k ledovci, pomalu svítá. Čeká nás 1100 výškových metrů chůze a pak asi 200 m lezení; není na co čekat. Moc se s tím nepáráme a valíme nahoru, co to jde. Dost to brzdím a na Mrkvovi rozkazy, že pít budeme co hodinu a jíst co dvě hodiny, reaguji přímým neuposlechnutím. Nedá se svítit, forma není. Ale tůra je to fakt dlouhá a místy hodně strmé stoupání. Sem tam se boříme do sněhu.  Trhliny jdou dobře vidět. Ty, co nejdou, jsou tak malé, že se do nich nedá spadnout.

Pozn. od Mrkvy:
V dolní části je ledovec prakticky odkrytý, ale se stoupající výškou přibývá sněhu a zhruba od kóty 3 000 m n.m. začínají nepříjemné pasáže s trhlinami. Jako přístup k severní stěně jsme zvolili levou stranu ledovce, která je prakticky bez trhlin avšak návrat normálkou (druhá strana ledovce) ukrýval hned několik nepříjemných míst s trhlinami a rozhodně doporučuju být zde navázaný.

Po asi 4,5 hodinách stojíme pod nádhernou severní stěnou. Panenská krása, nikde nikdo, je to tu prostě boží. Mrkva s Gottem vyráží do stěny (Foto 2). Fotím, piju, jím a s Kubou společně vychutnáváme chvíle euforie a nástupu adrenalinu před nádherným lezením. Je nám tu dobře. Smějeme se jak trotli různým debilním hláškám. První chemická bouře v mozku.

Foto 2: Ty dvě malé tečky jsou Mrkva a Goťák nastupují do severní stěny Wildspitze

Konečně vyrážíme do stěny (foto 3). Naprostá nádhera. Sníh drží dobře. Je tam pevná vrstva asi 60 cm, pod ním led. To nám trochu způsobuje komplikace s jištěním. Než se k tomu ledu prohrabete, zaberete to docela dost času a energie. Mrkva tak dává 1 šroub a zbytek už řeší pomocí cepínů. Sněhové kotvy by byly ideální, měli jsme je vzít s sebou. Z toho plyne ponaučení: věř svému instinktu a né horským vůdcům. Nicméně lezení je opravdu nádherné. Není to nic těžkého, sklon asi 55° - 60°, ale člověku to radost udělá. Jistíme se sporadicky, o to je pocit ze stěny lepší. Přesdtavuji si, že ta stěna má kilometr. Prožívám neskutečnou euforii. Druhá chemická bouře v mozku.


Foto 3: S Kubou nastupujeme do severní stěny


Foto 4: Pohled na východ ze severní stěny.


Foto 5: Pohled dolů severní stěnou.

Na vrcholovém hřebeni potkáváme skupinku turistů, co si to šinou normálkou s horským vůdcem. Docela nás zaujalo, že nikdo z nich neměl mačky. Za chvíli podobná skupinka. Mrkvovi to nedá a snaží se s nimi komunikovat. Neúspěšně. Moc jsme to nepochopili. I z fotky 6 lze vidět, že vrcholový hřeben není žádná nedělní procházka po šesti pivech. Za mě to byla nejnebezpečnější a nejexponovanější část celého výstupu a sestupu. Nechtěl bych vidět, co by se dělo, kdyby to jednomu, nedejbože dvěma lidem ze skupinky lidí bez maček ujelo. Prostě šílenci. Stojíme na vrcholu. To nás vůbec nevzrušuje. Lezeníčko dostatečně zasytilo naše receptory blaženosti. Sestupujeme dolů normálkou. Dlouhá cesta, boříme se do sněhu, ale je pěkně a dopíjíme zásoby. To by nebyl Kuba aby s sebou neměl pivo. Je pohoda. Gota bolí koleno, musíme jít pomalu.

V dolních částech ledovce jdu první na laně a Mrkva do mě furt něco hučí. Nelíbí se mu cestu, kterou vybírám. Dochází mi nervy, odvazuji se z lana a se slovy „s čur..... ja nikam nejdu“ předávám první konec lana Kubovi, který nás úspěšně vede až na konec ledovce. Pravda byla někde uprostřed. Nejspíš jsem nešel ideální stopou, nicméně jako vedoucí člověk na laně mám to svaté právo. Neustálé kafrání a dohadování se jsem prostě neunesl. Ponaučení plyne: Snaž se předejít názorovým neshodám a psychické nepohodě. Špatná atmosféra v rámci skupiny je nebezpečná a může vážně ohrozit vaši výpravu. Nakonec vše dobře dopadlo, za hodinu už sedíme na chatě Taschachhaus a pijeme pivo, nálada je dobrá.

Čeká nás už jen krátký sestup k autu. Nakonec si cestu zpestřujeme kouřením uklidňujících prostředků, což má blahé i neblahé následky. Je nám nádherně a příroda nás uchvacuje (foto 8), ale cesta kur..... pomalu utíká a máme sušáka jak zavalený uhlíř. Co se dá dělat ... Těsně před parkovištěm v Mittelbergu volím alternativní trasu a scházím z pěšiny. Musím přelézt oplocení, ale nejsem soustředěný, špatně balancuji a dostávám prdu která projíždí po cestě nejmenšího odporu přes mojí nohu, srdce, ruku a hůlku do země. Jsem vyklepaný jak nejtek. Druhý plotek už přelézám s jistotu Reinholda Messnera. Jsme spokojení a unavení. Příchod k autu v 17 hodin odpoledne znamená cca 12 hodin na nohách. Krásný výlet, fyzicky poměrně náročný. Dva týdny po nás to zkouší normálkou náš kamarád Affro a spol. Vstávají ve 4 ale stejně to nestíhají a musí otáčet. Nejsou to žádná másla, ale prostě byli pomalí. Trek na Wildspitze přes Taschachhaus je celkem dlouhý. Pro mě jedna z nejnáročnějších tůr, když nepočítám ty, co jsem absolvoval s hovadem jménem Javor.


 Foto 6:Vrcholový severní hřeben Wildspitze.


Foto 7: Naše skupina na vrcholu


Foto 8: Sestup z chaty údolím do Mittelbergu