Aiguilles Rouges - Index

Aiguilles Rouges - Index (Ravanel a Grande Floria)

Cíl výpravy: Chamonix, Francie
Trasa 1. den: Aig. Crochues: Ravanel 5c, 500 m, P1/P2
Trasa 2. den: Grande Floria: Madagasikara 6a, 180 m, P1; Saga Africa 6a, 130 m, P1
Trasa 2. den: Grande Floria: Le passe temps du vendredi 6b, 130 m, P1Členové výpravy: Mrkva, Venca

Datum: 28.-30.9. 2018

Autor: Mrkva


Cíl byl jasný, užít si poslední letní víkend na skalách. Předpověď byla víceméně dokonalá a plán jasný. První den tam rychle naprat 500 m Ravanel, druhej den Aig. du Pouce po vlastním a třetí den něco lehčího na Grande Floria. Pokud by něco z toho nevyšlo, je v okolí Indexu hafo možností, které můžou náš plan sekundovat - což jsme nakonec rádi využili :)


Hned při příjezdu busem do Ženevy jsme měli asi 45 min zpoždění. K tomu připočti zasekanou Ženevu a zastávku na pumpě, takže do Chamonix jsme přijeli s 1.5 h zpožděním. Další překvapení (s kterým jsme ale trochu počítali) bylo zjištění, že jede jen lanovka na Flegere a na Index musime dojít. Původní plán nastoupit na Ravanel nejpozději v jednu se tedy kompletně rozpadl a nastupovali jsme až ve tři... Pořád však hořel plamínek naděje, že budem dostatečně rychlí a podaří se nám sestoupit ještě za světla.

Topo Ravanelu

Nicméně se velice brzy ukázala indispozice mého spolulezce Venci, kterému to letos prostě neleze. Jindy výborný lezec a rozhodně lepší než já se teď trápil v 5c-éčkách, takže z původně plánovaných 3 h lezení jsme lezli 4 h. Ravanel je poměrně nová cesta s novou klasifikací, takže první půlka, která je opravdu lezecká byla spíš za 5b a finální výšvih kousek pod vrcholem tak za 5b+/5c. Druhá půlka Ravanelu je lehké hřebenové lezení v obtížnosti II-III UIAA. Oproti první půlce, která je parádně odjištěná, zde je jištění né tak časté (cca P2), ale v danné obtížnosti to nebyl problém a celkově vzato tahat sebou vlastní jištění je víceméně zbytečné.

Na vrchol Aig. Crochues jsme dolezli přesně při západu slunce. Následovalo rychlé cigárko a dolez přes severní vrchol Aig. Crochues až do sedýlka, odkud se scházelo na ledovec. Potud jsme byli pořád přivázáni na laně a obhazovali šutry, abychom byli rychlejší. Při sestupu na ledovec jsme již zapínali čelovky a doslova jsme ujížděli na sestupu přes tento malý, ale nepříjemný ledovec, kterej při postupu jen v teniskách byl opravdový labůžo. Jakmile byl ledovec za name, následovala nekonečná cesta morénou až pod obrovské a krásná jezero Lac Blanc. Ještě že jsme měli oba naše super výkonné čelovky (Zebralight H600 MK II), jinak bychom tu cestu skrze budné balvany hledali o dost dýl. Od Lac Blanc to bylo k našemu kempu (kousek od Grande Floria) co by kamenem dohodil, jenže už jsme toho měli plný kecky, takže nám to trvalo ještě skoro hodinu. Konečně kolem půl dvanacté jsme dorazili ke stanu, takže po 4 hodinovém výstupu následoval skoro 5-ti hodinový sestup.

Mrkva v popředí a Ravanel v pozadí

Vrchol Aig. Crochues

Druhý den mi bylo jasný, že Aig. du Pouce padá. Zaprvé Venca nebyl v dobré lezecké kondici, takže bych všechny težký délky musel tahat já (a po vlastním), zadruhé po včerejším nočním extempore, jsem to samý nechtěl opakovat i druhej den. Zvolili jsme proto odpočinkovou záložní variantu a to lezení na odjištěné Grande Floria, kterou jsme měli hned za stanem. Vybrali jsme dvě cesty Madagasikaru 6a, 180 m a následně Saga Africa 6a, 130 m. První cesta mě uplně nenadchla, ale ta druhá byla fakt krásné lezení kombinující převis, kout i vzdušnou exponovanou plotnu z čehož jsem byl opravdu nadšený.

Poslední třetí den jsme si chtěli udělat o něco kratší, abych stihl autobus, a proto jsme vybrali pouze jednu cestu ve stěne Grande Floria, ale zato solidní obtížnosti Le passe temps du vendredi  za 6b. I když se o ní v Rockfaxu píše né v nejlepším světle, přišla mi tato cesta dost hezká a převislý výšvih ve třetí délce byl legendární!

Celkově se nám poslední "letní" víkend velice vyvedl a již se nemůžu dočkat na zahájení zimní sezóny, které nás doufám čeká za měsíc na Vallee Blanche.

 


Toto Grande Floria

Saga Africa kout za 6a



Saga Africa kout za 6a - pohled shora

 Le passe temps du vendredi převis za 6b

 

 Le passe temps du vendredi převis za 6b - pohled shora



Poslední "letní" víkend - výhled ze stanu kousek od Grande Floria

Les Chéserys a pokus o Contamine-Vaucher

Les Chéserys a pokus o Contamine-Vaucher

Cíl výpravy: Chamonix, Francie
Trasa 1. den: Les Cheserys: Dune var. 6b, 140 m, P1; La Brune 6a+, 160 m, P1
Trasa 2. den: Aig. du Peigne: Contamina-Vaucher 6a, 400 m, P3
Členové výpravy: Mrkva, Švadla

Datum: 11.-12.8. 2018

Autor: Mrkva

Jako obvykle v 7:15 vystupuju v Bernu z autobusu, přesedám ke Švadlovi do auta a vyřážíme směr Chamonix. Jelikož nemáme celej den, rozhodli jsme se pro přístupnou a hojně navštěvovanou lokalitu Les Cheserys, která je po cestě jen pár kilometrů nad městečkem Argentiére. Kolem půl desáté přijíždíme na parkoviště a následně pokračujem asi 40 min až pod stěnu. Les Cheserys je poměrně široké uskupení žulových desek, které jsou všechny nahlé, takže až na pár vyjímek se jedná o rajbasové lezení. Všechny cesty se často předělávají, takže je dost možný, že se starým průvodcem budete mít trochu problem najít to, co hledáte. Většinou je však nova línie hned vedle té staré a převážně podobné obtížnosti.

Topo oblasti Les Cheserys

My jsme si na rozlez vybrali cestu Dune var. (možná se to křížilo s Desert de Samba) za 6b, 140 m, P1 - takže plně zajištěná. Jak se ukázalo, hodnocení nových cest v okolí Chamonix trochu vyměklo, takže spíš naž za 6b bych tomu dal 6a.


Jako druhou cestu jsme si vybrali La Brune 6a+, 160 m, P1. Po předchozím zjištění o nadhodnocení obtížnosti cest bychom si radši vybrali něco těžšího, ale bohužel v našem průvodci nic težšího nebylo. Každopádně obě dvě cesty stály za to a celkově lze říci, že Les Chéserys je taková odpočinková varianta na necelý den.


Kolem čtvrté jsme vyrazili dolů k autu, a pak dolů do Argentiere, kde jsme navštívili místní kancelář horských vůdců a ptali jsme se na podmínky. Varianty co dál byly dvě, prioritně jsme chtěli vyzvednout pytel z loňského roku na Arete du Diable a jako záložní varianta byl Contamine-Vaucher na Aig. du Peigne. Naše dilema se nakonec vyřešilo samo - v Chamonix byla zácpa, a tak jsme poslední lanovku nahoru na Midi asi o 5 min nestihli. Měli jsme sice informaci, že přes léto jezdí lanovky dvě hodiny po zavíračce, jenže pouze jednosměrně - shora dolů. Nahoru už vás nikdo nepustí.

Topo Contamine-Vaucher na Aig. du Peigne

Po neúspěšném útoku na poslední lanovku byl tedy plan jasný - koupit pivo, vyspat se u jezera kousek od Chamonix a ráno vzít první lanovku nahoru. První dva body jsme splnili na jedničku, jenže budík jsme omylem nastavili o hodinu později, takže k pokladnám před lanovkou jsme přibíhali né v šest, ale až v sedm. Fronta asi sto lidí u pokladen a dalšich sto lidí u nástupu do lanovky nás nenechala na pochybách, že nahoru se jen tak rychle nedostanem. Zvolili jsme tedy nejrychlejší a trochu zákeřnou variantu boje na dvou frontách, takže Švadla šel pro lístky a já jsme se zatím zařadil do fronty na nástup. Konečně po půl hodině tlačení, předbíhání a mnoha tázavých pohledů okolních turistů, kteří řádně čekali ve frontě, jsme se dostali do lanovky. Jak jsme si všimli, nebyli jsme s tímhle zákeřným počínáním jediní, takže výčitky svědomí zmizely ihned po nástupu do lanovky :)


Na mezistanici Plan du Aig. jsme dorazili cca v osm, takže 1.5 h zpoždění hned ze startu. Velice svižným tempem jsme pokračovali až pod západní stěnu Aig. du Peigne. V pokročilém létě lze zvládnout přístup jen v teniskách, nicméně vás čeká oblézání ledovce - tím myslím to, že jdete v takovém ledovém tunelu mezi ledovcem a skálou, což není uplně nejpříjemnější. Kazdopádně po cca 1.5 h jsme dorazili až pod nástup a Švadla se vydal tahat první délku. Nakonec se tato délka protáhla asi na 70 m, takže jsme posledních 10 m lezli souběžně, ale tím pádem jsme se bez střídání dostali na první výraznou polici, kde se traverzuje a tady jsme se poprvé ztratili...


Průvodce Rockfax Chamonix má věršnou přesné popisy a mapky, jenže u téhle cesty je to poněkud zavádějící. Dle mapky jsme měli traverzovat cca 50 m, ale ve skutečnosti se traverzuje jen asi 15 m. Po půl hodině hkedání cesty nahoru, jsme se tedy vrátili zpět na polici a zvolili nakonec správnou variantu nahoru. Následuje několik délek (cca 100 m) lehkého lezení (max 5a/5b), které jsme lezli souběžně. Poté následuje legendární komín za 5c (stará klasifikace, takže tak za 6a v nové), kterej opravdu stojí za to. Už jen te fakt, že cetou nahoru míjíte několik zaseklých frendů vás utvrzuje v tom, ze tenhle cca 10 m úzký komín nebude zadarmo. Rada tahat batoh za sebou je rozhodně na místě!


Jakmile vylezete z komínu, čeká vás stand na pěkné polici, odkud mate pokračovat cca 15-20m a výraznou polici s převisem, kde je další stand. Odtud se leze přes hranu doprava (nejtěžší úsek za 6a). Tady jsme se bohužel zase ztratili a znovu to bylo kvůli špatnému topu. Nad výlezem z komínu je několik štandů a několik smyc jiných cest a my jsme zde minimálně hodinu zabili hkedáním toho správného. Nakonec jsme ho sice našli, ale hned další délku jsme zase lezli do prd... No, každopádně jsme ještě vylezli dvě délky (obe cca za 6a), než jsme si uvědomili, že jsme blbě a dál to nepůjde.


Tohle bylo naše třetí ztracení a bylo nám jasný, že dneska nahoru nevylezem. Dali jsme si cígo, zobli něco na zub a pelášili dolů k lanovce. Sem jsme sice přiběhli až v sedm, tj. hodinu po zavíračce, ale, jak už jsme říkal, nahoře na Midi bylo ještě spousty turistů, takže jsme se bez problem dostali vmísili mezi ně a frčeli dolů k autu.


I když se nám tento druhý den úplně nevydařil, zkušenost i cesta to byla parádní, takže určitě ještě nějaké přístě na Contamine-Vaucher bude! :)

Bockmattli podruhe

Vícedélky na Bockmattli podruhé

Cíl výpravy: Bockmattli, Schwyz, Switzerland
Trasa 1. den: Nord  Wand Direct (Gr. Turm Bockmattlistock), 500 m, 6a+, P1
Trasa 2. den: Echo der Zeit (Kl. Turm Bockmattlistock), 6b, 200 m, P1; Al Koppone 6a+, 100 m  
Členové výpravy: Mrkva, Švadla

Datum: 23.-24.6. 2018

Autor: Mrkva


Jelikož jsme minule directtissimu severní stěny Gr. Turm Bockmattlistock netrefili, rozhodli jsme se o dva měsíce později o druhej pokus, kterej vyšel na jedničku. Zkráceně řečeno, stálo to za to a vřele podoručuju všem, kdo chtějí zažít celodenní lezení v krásné kolmé vápencové stěně, kde si užijete nejenom vzdušné lezení, ale i vzdušné štandy :)


Oproti předchozí cestě (NW Wand), kde jsme finišovali na hřebínku, ze kterého jsme pak slanili, jsme u této cesty finišovali až na vrcholku Gr. Turm, odkud je rychlejší pokračovat lehkým terénem (cca 200m, max. 3c) na vršek Bockmattlistock a odtud po pěšině dolů k chatě.





Topa severní stěny Gr. Turm, Bockmattli.

Počáteční traverz

 



Takový schody do nebe...



 

Strach z výšek? ;-)

 

Mrkva v akci

Vrchol Bockmattlistock z Gr. Turm

Druhý den jsme měli v plánu kratší a bližší stěnu západní stěnu Kleiner Turm (jen cca 10 min od chaty) a cestu Echo der Zeit 6b. Jedná se znovu o krásné lezení, kde zejména 40 m délka za 6b je nádherné vzdušné lezení v kolmé plotně.

Abychom vyplnili i zbytek dne, sešli jsme z Kl. Turm asi 200 m po pěšině, kde se nachází kratší cesta podobné obtížnosti - Al Koppone 6a+. Touhle cestou jsme završili úspěšný kratší lezecký den a zdrhali dolů k autu na bus, který mi jel v osm z Zurichu.

Frendo Spur

Frendo Spur

Cíl výpravy: severka Aiguille du Midi
Trasa:  Frendo Spur, D+, 5c

Členové výpravy: Mrkva, Javor

Datum: 13.7. 2018

Autor: Mrkva



Musím uznat, že výstup na Aiguille du Midi před Frendo Spur jsme uplně neplánovali. Nicméně vysoké letní teploty a nedostatek ledu v jiných severních stěnách v okolí Chamonix nás nakonec přesvědčily, že Frendo Spur je ten pravý. Tato nádherná cesta s úchvatnými výhledy se sice řadí mezi mixové cesty, ale je to spíš kombinace dvou cest: nejprve klasického alpského žebra s nejtěžším lezecké místem za 5c (což nabádá mnohé lidi k přezutí do lezeček) a potom dlouhého dolezu na Midi po strmém sněhovém poli.

Plán byl jednoduchý - vzít ráno první lanovku a vrátit se nejpozději tou poslední. V záloze jsme měli zabookované ubytko na Cosmique a zlézání German Gully na Trianglu du Tacul naplánované na další den. Jak se nakonec ukázalo, Frendo Spur je se svými 1200 výškovými metry (bezmála 1600 m od lanovky k lanovce) opravdu výzva na celý den a mnozí jeho pokušitelé volí dobrovolný bivak asi ve 2/3 cesty, kde končí lezecká pasáž a začíná ledovcové pole. Nicméně ve středním tempu a dvěma menšími zakufrováními (cca 1.5h ztráta) jsme to stihli za 10h (11h od lanovky k lanovce), takže tak akorát přesně na poslední lanovku. Začněme ovšem od začátku...

Ve čtvrtek večer jsme dorazili do Chamonix, přespali na parkáči a po pěti hodinách spánku a rychlostní snídani jsme si to šinuli na první lanovku. Do té jsme se sice nedostali z důvodů přebytku přehnaně namotivovaných horolezců, kteří tam snad stáli frontu už od šesti, ale druhá už byla naše a v sedm jsme si to již mašírovali od stanice Plan du Aiguille směrem k severní stěně Midi. 

Přístup byl rychlý a zřejmý. Mačky jsme nasadily až kousek pod odtrhovkou, abychom je za dalších 200m zuly, jelikož odtud vedla už jen skála - podmínky byly dost suché, ale to se pro tuto cestu hodilo. Následoval cca 200m traverz doleva lehkým terénem (II-III UIAA) až pod širokou stěnu, kde se to začínalo trochu přiostřovat. Tady můžete potkat smyce skoro za každým rohem, takže vybrat tu správnou cestu nahoru může být trochu trikové. Zejména poslední výšvih na hřeben za 5b se při špatně zvoleném místě s nějakou náhodnou smycí může jevit spíš jako 6a, viď Javore? :)

První pasáž cesty hned za odtrhovkou.

Traverz doleva, úsek za III UIAA.

Jakmile se dostanete na na hřeben, následuje cca 200m lehkým terénem (II-III UIAA) až dolezete k onomu bájnému místu, o kterém se toho tolik povídá - krásný uzavřený kout za 5c. Jen se neunáhlete a nenalezte do otevřeného koutu vpravo, ten je minimálně za 6a a v lezečkách by to šlo dost ztěžka. Váš kout je ten za rohem vlevo, uzavřený, až skoro komín v některých místech - díky čemuž se v botách dá vylízt celkem v poho a případně se dá pomoci o nějakou ze skob. Cca po 20m krásného lezení je zde skoba, ze které se dá jistit. Dále pak pokračujete cca 100m středně těžkým terénem (převážně III, pár kroků za IV) poměrně strmě nahoru až pod třetí a poslední těžší místo cca za 5a. Jedná se sice jen o jeden krok do strany na tření, ale pokud máte na nohou pohorky, může si připadat poněkud nejistě. 

Výšvih na hřeben.

Nad koutem za 5c.

Třetí těžší úsek za 5a.

Pod bivakovací skálou.

Odtud následuje celkem pohodový výstup (cca 50m III) až pod bivakovací skálu. Tady je poměrně dobré místo na krátký odpočinek, ale od těch lepších míst na bivak vás dělí strmá skála. Někteří ambiciózní jedinci to můžou vzít přímo, ale ti, co zde nešli lízt 6-áčka v lezečkách traverznou doleva na ledovec. Cesta to není úplně zřejmá (a díky stavu ledovce se může trochu měnit), ale měli byste se držet přibližně horizontálně a poté sestoupit na ledovec cca 100-150 výškových metrů nad serakem. My jsme to úplně netrefili - klesli jsme moc dolů - a tak jsme si užili jedno nepříjemné slanění a trochu obcházení trhlin.

Následuje pohodový výstup sněhovým polem (cca 200 m, 50°), kde po pravé straně míjíte několik širokých polic vhodných na bivak s neskutečným výhledem. Další výhoda bivaku je ta, že finální sněhové pole na Midi lezete ráno, kdy je vše ještě zmrzlé. Navíc, i když se zdá, že už jste skoro nahoře, vězte, že jste teprv ve 2/3 a nějaké 2-3 hodiny lezení v rozbředlém sněhu jsou ještě před váma. 

Pokračujete-li dále, vylezete na výrazný ostrý sněhový hřebínek který jak parabola stoupá (200-300m, 30° až k 60°) k výrazné skále před vámi. Tady máte zas několik možností kudy dále, ale za našich podmínek byla jasná varianta vpravo přímo na Midi. Zde se nenechte zlákat stopama kolem skal, ale běžte přímo diagonálou vpravo směr Midi. Tady si užijete místy až 70° lezení někdy i v černém ledu, takže druhý cepín určitě sebou.

Přibližně po 300m vylezete na hřeben asi 10 minut od stanice lanovky na Midi. Gratuluji, právě jste zdolali krásnou cestu severní stěnou Aiguille du Midi!

Výlez na sněhový hřebínek kolem bivakovací skály.

Parabola na sněhovém poli - tady to začínalo být strmější, takže přišlo i na šrouby.

Severní stěna Aiguille du Midi z lanovky.

Přibližná trajektorie Frendo Spur v našem podání.

Bockmattli

Vícedélky na Bockmattli

Cíl výpravy: Bockmattli, Schwyz, Switzerland
Trasa 1. den: NW  Wand, Gr. Turm Bockmattlistock, 6a, 10 délek
Trasa 2. den: Hohlenweg, Namenlos Turm, 6a+, 11 délek
Členové výpravy: Mrkva, Švadla

Datum: 21.-22.4. 2018

Autor: Mrkva

Severní stěna Gr. Turm Bockmattli je dominantní 500m vápencová stěna, ve které se nachází několik cest obtížnosti většinou 5c-6c s tím, že jich je vetšina skoro sportovně zajištěna (P1, cca co 5 m), a taktéž velká lezecká klasika Supertramp (6c+, P2). Pod stěnu se dostanete cca za 2h z Innerthalu nebo za 30 min od chaty Bockmattli. Náš cíl byl původně cesta Nordwand Direct za 6a+, jenže jak to už bývá (když si nekoupíte průvodce a spoléháte jenom na info z netu) po delším hledání a dohadování, kde je vlastně nástup, jsme nalezli do jiné cesty. Naštěstí pro nás, se z toho vyklubala taky hezká cesta a ještě k tomu o chlup lehčí než Norwand Direct. Obrovskou výhodou této lezecké oblasti je to, že jsou frekventované cesty plně oboltované přibližně v pětimetrových intervalem a v klíčových místech i četněji. Sebou jsme pro jistotu měli jeden frend, ale víceméně jsme ho nepotřebovali. Jako průvodce poslouží nejlépe Plaisir OST. Nedaleká lezecká chatička Bockmattli může posloužit na přespání nebo jako občerstvovací stanice. Naše cesta NW Wand  měla (bez jedné přístupové délky) 9 délek (+2 lehké přístupové), kde dolezete na NW hranu, odkud buď můžete pokračovat až na vrchol Gr. Turm a dále lehkým terénem (délky 3a-3b) až na Bockmattlistock. My jsme nakonec až na vrchol nelezli, ale slanili jsme.

Topo severní stěny Gr. Turm, Bockmattli.

 

Poslední těžká délka (6a) na NW Wand.

  

Poslední těžká délka (6a) shora.

Druhý den jsme vyrazili na Hohlenweg (11 délek, 6a+, 3p.a.) na Namenlos Turm, na kterou se diváte přímo z chaty. První 60 m délka má dost špatnou skálu, ale pak se naštěstí kvalita šutru rapidně zlepší. Na téhle cestě jsou štandovací kruhy cca 25 m od sebe, takže při 60m laně mužete občas nějakej přeskočit. Nicméně tahle cesta vede často koutama či spárama a je dost členitá, takže při delších délkách může vadit tření. V téhle cestě jsme byli jako druhá dvojka, ale charakter cesty je takový, že na nás nic nepadalo. Musím uznat, že poslední délka za 6a nám dala dosti zabrat a musím se přiznat, že ani jeden jsme to na RP nedali.

Namenlos Turm topo

 

Namenlos Turm

Švadla na vrcholu Namenlos Turn, v pozadí vrchol Bockmattlistock.

Karbunkulovy hreben

 Karbunkulový hřeben

Cíl výpravy: Karbunkulový hřeben
Trasa: Karbunkulový hřeben, přímá varianta 2-3 UIAA
Členové výpravy: Mrqa, Kuba, Venca, Goťák

Čas: 23.9. 2017

Autor: Kuba

Tak jsme se rozhodli dát ve čtyřech Karbunklový hřeben plus výstup na Kolový štít. Ve špatných sněhových podmínkách to byl plán velice ambiciozní.

O co vlastně jde?:

Jedná se o klasický vzdušný tatranský hřeben. V létě to je krásné dvojkové lezeníčko. Ale v zimě se jedná o celodenní túru. Cesta vede od Chaty u Zeleného plesa do Červené doliny. Odtud do Jestrabieho sedla. Ze sedla po hřebeni na Belasou věžu až do Kolového sedla. A tam naše plánovaná cesta skončila a začal freestyle. Ale začneme od začátku...

Náš tým se skládal ze zkušeného amatérského horského vůdce Mrkvy, lezce Gotta, naprostého nováčka Bárta a mě. Cesta začala emočně vypjatými chvílemi, za které mohla Gottova peristaltika. Prostě se musí po kafi a cigárku ráno vytrůnit. Potíž je v tom, že mu to trvá extrémně dlouho. To byl mlýn na Mrkvovu netrpělivost. Takže cesta do Červené doliny proběhla za svištění nadávek a osočování hlavních dvou protagonistů. Situace se uklidnila až vykopáváním sněžného profilu na úpatí svahu vedoucího do Jestrabieho sedla. Lavinovka vyšla tak nějak šalamounsky v pohodě (v profilu byly 3 sněhové desky se skoro stejnou strukturou sněhu).

Šikana nejmladšího člena týmu (kopání sněhového profilu).

Takže pokračujem ve výstupu. V půli cesty do sedla jsem si říkal, jak nám to krásně odsejpá, ale to byl jen záchvat optimismu. A to proč? Již na začátku jsem zmínil špatné sněhové podmínky. Bylo kolem nuly, velice špatná či žádná viditelnost, foukalo a trochu sněžilo. Naše postupová rychlost se rychle snižovala, bořili jsme se po kolena do měkkého sněhu. Poslední metry do sedla jsme postupovali po jednom, abychom nestrhli ostatní při uklouznutí či pádu laviny.

Cesta do Jestrabieho sedla (ve předu Mrkva, blíž kameře Gott).

Do Jestrabieho sedla jsme se všichni dostali v pořádku a dokonce v dobré náladě. Dali jsme čajík, tatranku, cigárko. Navlékli jsme sedáky, nacvakali presa, karabiny, ověšeli jsme se smycemi, navázali na lano a pustili se do boje s hřebenovkou. Šel jsem jako první, po pár lehkých sněhových metrech mě překvapil techničtější traverz, ale v pohodě. Poté další kolmé metry ve sněhovém žlábku. Přesně to, si člověk užívá. Cepín v ruce, mačky a jede jak mašina nahoru. Už jsem měl založené 2 smyce, což mi dodávalo falešný pocit bezpečí. Nijak jsme se nedobírali, jen jsme se vždy snažili jít na napnutém lanu. To znamená, že na nějakých 40 m lana jsou navázaní 4 lidi. Tvz. jeden za všechny, všichni za jednoho dovedeno do absolutoria. Chybu jednoho, by draze zaplatili i ostatní. Takhle se spojit s někým na život a smrt vyžaduje mít absolutní důvěru ve schopnosti kamarádu (podle toho je svazek manželský sranda pro děti).

 Poslední pokyny, jde se lozit.

Konec filozofování, ani na to není čas. Protože na konci krátkého sněžného pole se objevil skalní převis. V létě zývačka, ale v zimě, kdy je vše pokryto vrstvičkou ledu, a v ruce máte jen jeden technický cepín, to není dávačka. Samozřejmě vědomí toho, že vás nikdo nejistí a hlubina pod vámi je opravdu hluboká, taky nepřidává na jistotě. Kurva kudy, zprava jen hladký šutr, tak zleva. Tam to jde, ale další šutr už mě nepustí. Kurva tak zas doprava. Traverz v převisu bez chytu a po ledu. Můj nejtěžší krok na hřebenu. Po milimetrech se snažím pravou rukou našmatrat chyt. Po vypjatých sekundách, kdy jsem ještě musel kontrolovat svěrače jsem se dostal na supr safe chyt. Byl jsem tam, jak se mi ulevilo, muselo to být slyšet až na chatě. Ale nebojte, pochvalu jsem nedostal. Mrkva mě zjebal, že jsem měl jít jinudy. Po 15 m je v cestě krásný špičatý šutr na smyci. Zde jsem zaštandoval a dobíral méně zkušeného Gotta a Bárta. Věděl jsem, že jsem jim tam připravil pěkný nesmysl.

Trocha té expozice, I.

Trocha té expozice, II.

Trocha té expozice, III.

Postupovali jsme velice pomalu. Na vině byla hlavně nevyrovnanost družstva. Po dalším pohodovém postupu slyším, že mám zastavit a počkat na ostatní. Prý bude porada. Ty voe dostanu zjebano a vyhodí mě z pozice jedničky. Nakonec ale né, prý kromě toho převisku všechno dobrý a mám pokračovat. Další výškové metry přibývali v pohodě. Tatry nám na chvíli ukázali přívětivější tvář. Krásná cesta po exponovaném hřebínku s méně technickými kroky. Čas už taky řádně pokročil, ale když to najednou šlo tak hladce nikdo si nestěžoval. Až najednou se přede mnou objevil na úzkém hřebínku obří monolit. To nedám, volám Mrkvu ať jde na pozici jedničky a já půjdu poslední. Do toho monolitu se mi nechtělo ze 2 důvodů. Jednak jsme neměli žádné jištění (pád by přinejmenším hodně bolel). A za druhé jsem měl v batohu zrcadlovku, kterou jsem si nechtěl roztřískat. Samozřejmě strach z hlubiny v mém džentlmenství vůči Mrkvovi nehrál žádnou roli. Mrkva to v pohodě bez zaváhání přelez. Taky v tom hrajou roli dva faktory. Jednak je to magor a taky neměl v baťohu zrcadlovku.
Jakmile jsem se dostal jako poslední přes šutr, tak mě trochu sralo, že jsem se o to nepokusil sám. Nebylo to zas tak těžké. Poté následoval dlouhý pohoda/krása úsek. Problémy znovu nastaly na posledních metrech pod Belasou. Nepříjemný delší traverz pod hřebenem zakončený objímačkou se skalou (ale bez chytů, ale spousta měkkého sněhu). Goťák, který byl přede mnou si tam dal takových 15 min, než problém vyřešil. Nechtěl jsem ho stresovat, ale protože jsem měl na sobě jen triko a membránovou bundu, tak jsem šíleně promrznul. Já jsem ten úsek proletěl za 15 vteřin, bo sem neměl náladu se tam zdržovat. Ale zdržení přišlo hnedka. Ostrý dlouhý balvan zaklíněný mezi dvěma věžičkami. A zase ten Goťák, místo aby to proběhnul, se na šutr vrhl s vervou milovníka ovcí, tvz. „po bačovsku‟. A doslova poslední 3 metry na Belasou bylo převisem po sněhu a ledu. Ale dostali jsme se tam všichni. Ale už bylo 16 h odpoledne a měli jsme před sebou jednu hodinu světla a štreku před sebou. Pro jistotu si Bárt zapomněl čelovku.

Hřeben mezi Belasou a Kolovým sedlem byl technicky jednoduchý až na jedno místo, kde se slézalo z obřího šutru s přeskokem na další věžičku. Mrkva šel první. Ale ani jemu se to nepovedlo přelézt čistě. Protože jsme na něho neviděli, nevěděli jsme co se děje. Slyšíme jen řev a nadávání, které si ani nezaslouží reprodukovat. Nakonec to ale dal a dokonce zachránil cepín. Do sedla pod Kolový štít jsme dorazili při západu slunce v 17:30.

Mrkvova oblíbená pasáž, I. Pozn. leze se doleva (pozadu).

Mrkvova oblíbená pasáž, II.

Mrkvova oblíbená pasáž, III.

Zasloužená odměna v podání 5 min nádhery před západem slunce.

Bez keců jsme se shodli, že tady naše túra končí a musíme se co nejrychleji dostat do chaty. Souhrou více faktorů (únava, podcenění cesty, tma) jsme začali lanit do Malé Zmrzlé doliny na místo do Červené doliny. (Pozn. Mrkvy: Já jsem totiž nevěděl, že to do té Červené doliny jde tak snadno.) Slanili jsme kuloárem 30 m, tam jsme udělali štand z Mrkvových lyží a zbytek prudší části kuloáru jsme dolanili na jednom provazu (tedy 60 m). Mrkva pak zrušil štand a slezl se dvěma cepíny dolů. Na konec doliny jsme se museli dostat přes lavinové pole. Všude byly spadlé laviny, které mi dělali v hlavě brajgl. Musel jsem se ujmout vedení, Gottovi a Bártovi se moc nechtělo a Mrkva to jel o 15 min později na lyžích.

Lyžařský štand pod Kolovým sedlem.

Dolina končí 100 výškových metrů nad chatou. Dolů se dá dostat kuloárem, který je nateklý ledem. To zní jako plán. ALE!!! Nenašli jsme žádný dobrý led, do kterého by jsme navrtali šroub. Takže lanit přes šutr. Taky dobrý, ALE!!! Nenašli jsme žádný dobrý šutr, který by šel obhodit repkou. Nakonec jsme to hodili kolem jednoho přimrzlého kamene (nic super safe, ale cesta jinudy nevede). Následující plán byl jak z hororu. Mrkva de první a na konci lana udělá Abalakovy hodiny (vyvrtá šroubem v ledu V díru a protáhne jí repkou). To bude náš štand pro 4 lidi. Nic proti Abalakovy, ale už si nepamatuju, kdy sem se tak intenzivně modlil, abychom tohle šílenství nemuseli postupovat. Bůh přeci existuje, po pár kolmých metrech je kuloar chodák!!!! Dolů dem po jednom, protože je to lavinozní terén. Ale to už je nám jedno, ta úleva toho, že se nezabijem pádem, byla obrovská. Po další hodině jebání v hlubokém sněhu jsme se dostali k pivku a večeři. Přežití jsme oslavovali do 2h do rána v baru se slovenskými kolegy horolezci.

Příprava na lanění do neznáma.