Baranie rohy

Baranie rohy a oddílové Tatry 2021

 

Destinace výpravy: Terinka Vysoké Tatry

Cíl 1: Indiánské léto, VII- 250m, Baranie rohy (2536 m n.m.)
        štandy na nýtech i mezijištění v nejtěžších úsecích

Cíl 2: Traja kamaráti, V+ 260m, Baranie rohy (2536 m n.m.)
        v cestě pár skob, některé štandy na vlastním

Cíl 3: Ľavými platňami Hokejky, V+ (VI) 300m, Lomnický štít (2461 m n.m.)
         štandy na skobách, občas skoba nebo nýt jako mezijištění 

Cíl 4: Motykova cesta, V 200m, Široká věža (2461 m n.m.)
         štandy na nýtech, občas skoba

Vybavení: sada frendů (vel. 0.2-2 BD, menší zdvojené), menší sada vklíněnců

Členové výpravy: Mrkva, Richard
Datum: 12.-14.08. 2021
Autor: Mrkva

Jelikož jsem byl už rok a půl členem HO Lokomotiva Brno (Lokalka), ale díky koroně jsem se s lidma z Lokalky moc nesetkal, rozhodl jsem se tohle změnit na letních oddílových Tatrách. Víceméně náhodou jsem se domluvil s Richardem Třebichavským a dobrodružství mohlo začít...

Jako obvykle jsem do Starého Smokovce dorazil se zpoždením a na Terinku jsem, po jednom povinném pivu na Zámce, dorazil až ve 23:00, kdy už většina lidi z oddílu včetně Richarda spala. Naštěstí jsme se při snídani potkali a domluvili jsme se, že náš první cíl bude Indiánské léto (VII-, 250m) na Beraní rohy. Tuhle cestu už jsem měl vyhlídlou nějákej ten pátek, jelikož je to za VII-, fixní štandy, dokonce i nějaké mezijištění a z Terinky ani né hodinovej nástup. Téhle kombinaci prostě nešlo odolat, takže naše první volba byla jasná.

Vyrazili jsme do pohody něco po osmé a v devět už Richard nalejzal do první délky. Začátek, i když byl lehkej, nebyl uplně zřejmej, ale první štand nás ujistil, že jsme správně. Následovala druhá klíčová délka za VII-. Bylo to opravdu krásný lezení v kolmým a skorokolmým rajbasu, kdy fixního jištění bylo tak akorát, aby se člověk cítil poměrně bezpečně. Vlastního se tam moc dát nemohlo, ale mile mě překvapilo, jak se celá ta délka krásně lezla a klasifikace VII- odpovídala spíš alpské tvrdosti, než té tatranské. 

Po klíčové délce terén trochu zlehkne a těžké úseky nejsou tolik dlouhé. Klasifikace kolem VI+ je znovu spíše alpské klasy. Nicméně poslední délka za VI na hraně byla nádherně vzdušná, s delšími odlezy, kdy nebylo moc kde založit. Celkově je to hodně vyrovnaná cesta alpské VII- klasy, kde se furt leze po kvalitní skále a mi nezbývá, než ji doporučit!

Jelikož jsme na vrcholu Beraních rohů měli dobrej čas, rozhodli jsme se do stěny vrátit a vylízt si ještě jednu cestu. Naše volba padla na cestu kousek vedle, která taky patří k těm novějším ve stěně, s názvem Traja kamaráti, V+ 260m. První délka byla dost zmatená, jelikož jsme nenašli skobu, která měla být při nástupu. Každopádně od druhé délky jsme už byli určitě správně a užívali jsme si hezkého lezení po dobré slunečné skále znovu spíše alpské klasy. Na chatu jsme přisli po 500m+ lezení těsně před západnem slunce, takže tak akorát na večeři :)

Richard ve 3. délce Indiánského léta - křížení s Levou depresí (Lukeš-Sysel)

Mrkva ve 3. délce Indiáského léta

Richard ve 5. délce.

Poslední šestá délka Indiánského léta - vpravo dole kamarádi v Šádkovi.

Sestup z Beraních rohů.

Další den byla naplánovaná delší túra do západní stěny Lomnického štítu. Šlo se Jordánskou, která poskytuje z Terinky poměrně bezpečný, ale dlouhý nástup po suti. Pokud vám tento terén nevadí, dá se to zvládnout za dvě, v opačném případě počítejte spíš třemi. V impozantní západní stěně Lomnického štítu jsme si vybrali cestu Ľavými platňami Hokejky, V+ (VI) 300m (štandy na skobách), kterou mi doporučil kamarád. Nástup jsme nějak trefili, i když - jak obvykle v této stěně - není rozhodně jednoznačný. Naštěstí se dá dobře orientovat podle výrazného převisu, který traverzujete ve třetí délce. První štand na kramli zabité ve spáře, a pak následovala druhá lehká délka. 

Když takhle stojíte na druhém štandu, kde se cesta křižuje se Stanislawski/Orlowski, a díváte se na ten monstrózní převis přímo nad vámi, každému se trochu zatřesou kolena a zacvaká prdelka. Naštěstí nemusíte přes něj, ale "jen" traverzovat shora. Nejdřív nalezete směrem na pravý okraj převisu, kde potkáte nýt od Patagónského léta a odtud vás čeká pekelný traverz cca 20m doleva. Jedná se o skorokolmý rajbas, kde je jedna skoba uprostřed a na konci, jinak nejde opravdu nic založit. Nohy jsou špatné, ruce jakbysmet, a když spadnete, letíte pod převis, takže vás následně musí spustit dolu až na štand. No to byl, panečku, boj. Ještě teď mám husí kúži z toho, jak jsem si na konci převisu sedl do vklíněnce, který tam nějakým zázrakem držel aspoň na dobré slovo.

Pokud se vám podaří přetraverzovat, držte se následně směru přímo nahoru, kde najdete další štand na skobách. Následuje odpočinková délka, která ale taky není úplně zadarmiko. No, a pak to příjde. Překrosíte dlouhý výrazný kout, který se táhne diagonálně nahoru a nastoupíte do stěny, kde se z ničeho nic najednou objeví nýty. Nicméně ještě nejásejte. Není to předzvěst lepších zítřků, nýbrž těžších úseků. Najvíc jsou, myslím tři na třiceti metrech, takže cca 10m od sebe. 

Poměrně lehce vypadající plotna se stává nepříjemnou kolmicí bez chytů, která z vás vymačká i tu poslední kapku vaší síly a dokonalé zakope pod zem i zbytek vaši lezecké morálky. Nebudu vás zbytečně napínat, s odsedem u druhého nýtu jsem tuto klíčovou pasáž s vypětím všech sil dolezl. S notně poznamenanou morálkou, jsem zaštandoval předčasně a nechal posledních cca 15m této poslední těžké délky na Richardovi. Čekal nás finální krátký, ale převislý kout, který má ukončit vaše trápení. Bohužel se tento koutek choval spíš jako mongolský kůň, než jako slovenská ovce - stačí se k němu špatně natočit a odkopne vás až na spolulezce. Po létajícím Richardovi zbyl i ten poslední koutek na mě... a já jsem ho, bohudík, se ctí pokořil. Poslední délka je víceméně choďák, a pak na vás čeká vychlazená plznička nahoře na Lomničáku. Musím přiznat, že to byl trochu boj, tahleta cesta. O dost těžší, než udává klasa a pro mě obtížnostně srovnatelná třeba s Hokejkou. Ale bylo to krásný a se šťastným koncem! :)

Richard v první 1. délce Levých ploten Hokejky.

Masochistický traverz nad převisem zvaným "velká červená střecha".

Richard ve 4. délce, klíčová délka nad ním.

Naši kamarádi v Puškášovi.

Finální převisek v podání Richarda.

V hospodě jsme počkali na další dvě lezecké dvojice, které lezli Puškáše a za totální mlhy jsme pelášili na poslední lanovku z Lomnického sedla. Nechtělo se nám totiž vracet zpátky Jordánkou plnou suti, a tak jsme zvolili delší, ale za to příjemnější a bezpečnější sestup dokola. Pivko na Skalnatém, pivko na Zámce a cca v osm večer chvilku po západu jsme dorazili zpátky na Terinku. Byl to dlouhý den, 13h na nohách, ale rozhodně to stálo za to!

V sobotu byl náš poslední lezecký den, a tak jsme si vybrali nedalekou klasiku Motykovu cestu, V 200m, na Širokou věžu. Jedná se o velice zajímavé a hezké lezení "po mističkách" a rozhodně můžu doporučit!

2. délka v Motyce a tzv. Žltý previs.