Šerák, Praděd, Jelení studánka, Lysá hora, ... tak tady jsme začínali před deseti lety. První zimní přechody, noční spanilé jízdy a dostatek slivovice.
Alpy, Andy, Himálaj, Ťan Šan, Hindúkuš, Kavkaz, ... a tady jsme teď! Kluci z Jeseníků a Beskyd, co mají společný cíl a chtějí jít stále výš a těžší cestou.
Kámoši, pro které jsou hory srdcovou záležitostí i životním posláním.


pátek 2. září 2016

Wildspitze

Cíl výpravy: Wildspitze (3770 m), Alpy, Rakousko
Datum: 7. – 8. 8. 2016
Trasa: Severní stěna, AD-
Účastníci zájezdu: Mrkva, Goťák, Venca, Kuba

Autor příspěvku: Venca

Prolog
Wildspitze je po Grossglockneru, který jsme si švihli 2 dny předtím, druhou nejvyšší horou Rakouska. Představa výstupu normálku v létě nás dostatečně nevzrušovala a tak Mrkva přišel s nápadem lézt severní stěnou (foto 1). Že prý je to nádherná zasněžená hora.  Ze všech bláznivých nápadu hecíře Mrkvy bych tento zařadil někam tak zhruba doprostřed. Krom lezení severní stěnou nás čekal přístup po ledovci, kde bylo potřeba překonat 1100 výškových metrů.

Foto 1: Severní stěna Wildspitze; vpravo od skal jde vidět naše rovná výstupová linie šikmo nahoru. Vpravo je klikatá severní normálka (PD).

Den 1
Dojeli jsme do Mittelbergu (cca 1700 m), kde jsme zaparkovali a vyrazili směr chata Taschachhaus (2434 m) cca ve 4 odpoledne, takže nás čekal pohodový treking malebným alpským údolím s neskutečným množstvím krav, koní a jejich výtrusů.
Loudavým tempem (něco mezi Largo a Lento) jsme došli na chatu, kde se zrovna podávala večeře o několika chodech. Musím uznat, že jídlo bylo dobré a čerstvé, nicméně v rámci úspory jsme se rozhodli nadále alpským polopenzím vyhýbat. Následovala konzumace piva a diskuze s horskými vůdci nad zvolenou trasou. Horští vůdci použití sněhových kotev nedoporučovali – rozhodnutí tedy padlo – necháváme kotvy na chatě a budeme se jistit šroubama do ledu. Jdeme spát 21:30.

Den 2
Vstáváme ve 2:40 a snídáme. Po snídani již tradičně čekáme 15 minut na Gota navlečení ve výstroji. Tak se aspoň s Kubou před chatou kocháme teplou, bezvětrnou, jasnou letní nocí. Když dojdem k ledovci, pomalu svítá. Čeká nás 1100 výškových metrů chůze a pak asi 200 m lezení; není na co čekat. Moc se s tím nepáráme a valíme nahoru, co to jde. Dost to brzdím a na Mrkvovi rozkazy, že pít budeme co hodinu a jíst co dvě hodiny, reaguji přímým neuposlechnutím. Nedá se svítit, forma není. Ale tůra je to fakt dlouhá a místy hodně strmé stoupání. Sem tam se boříme do sněhu.  Trhliny jdou dobře vidět. Ty, co nejdou, jsou tak malé, že se do nich nedá spadnout.

Pozn. od Mrkvy:
V dolní části je ledovec prakticky odkrytý, ale se stoupající výškou přibývá sněhu a zhruba od kóty 3 000 m n.m. začínají nepříjemné pasáže s trhlinami. Jako přístup k severní stěně jsme zvolili levou stranu ledovce, která je prakticky bez trhlin avšak návrat normálkou (druhá strana ledovce) ukrýval hned několik nepříjemných míst s trhlinami a rozhodně doporučuju být zde navázaný.

Po asi 4,5 hodinách stojíme pod nádhernou severní stěnou. Panenská krása, nikde nikdo, je to tu prostě boží. Mrkva s Gottem vyráží do stěny (Foto 2). Fotím, piju, jím a s Kubou společně vychutnáváme chvíle euforie a nástupu adrenalinu před nádherným lezením. Je nám tu dobře. Smějeme se jak trotli různým debilním hláškám. První chemická bouře v mozku.

Foto 2: Ty dvě malé tečky jsou Mrkva a Goťák nastupují do severní stěny Wildspitze

Konečně vyrážíme do stěny (foto 3). Naprostá nádhera. Sníh drží dobře. Je tam pevná vrstva asi 60 cm, pod ním led. To nám trochu způsobuje komplikace s jištěním. Než se k tomu ledu prohrabete, zaberete to docela dost času a energie. Mrkva tak dává 1 šroub a zbytek už řeší pomocí cepínů. Sněhové kotvy by byly ideální, měli jsme je vzít s sebou. Z toho plyne ponaučení: věř svému instinktu a né horským vůdcům. Nicméně lezení je opravdu nádherné. Není to nic těžkého, sklon asi 55° - 60°, ale člověku to radost udělá. Jistíme se sporadicky, o to je pocit ze stěny lepší. Přesdtavuji si, že ta stěna má kilometr. Prožívám neskutečnou euforii. Druhá chemická bouře v mozku.


Foto 3: S Kubou nastupujeme do severní stěny


Foto 4: Pohled na východ ze severní stěny.


Foto 5: Pohled dolů severní stěnou.

Na vrcholovém hřebeni potkáváme skupinku turistů, co si to šinou normálkou s horským vůdcem. Docela nás zaujalo, že nikdo z nich neměl mačky. Za chvíli podobná skupinka. Mrkvovi to nedá a snaží se s nimi komunikovat. Neúspěšně. Moc jsme to nepochopili. I z fotky 6 lze vidět, že vrcholový hřeben není žádná nedělní procházka po šesti pivech. Za mě to byla nejnebezpečnější a nejexponovanější část celého výstupu a sestupu. Nechtěl bych vidět, co by se dělo, kdyby to jednomu, nedejbože dvěma lidem ze skupinky lidí bez maček ujelo. Prostě šílenci. Stojíme na vrcholu. To nás vůbec nevzrušuje. Lezeníčko dostatečně zasytilo naše receptory blaženosti. Sestupujeme dolů normálkou. Dlouhá cesta, boříme se do sněhu, ale je pěkně a dopíjíme zásoby. To by nebyl Kuba aby s sebou neměl pivo. Je pohoda. Gota bolí koleno, musíme jít pomalu.

V dolních částech ledovce jdu první na laně a Mrkva do mě furt něco hučí. Nelíbí se mu cestu, kterou vybírám. Dochází mi nervy, odvazuji se z lana a se slovy „s čur..... ja nikam nejdu“ předávám první konec lana Kubovi, který nás úspěšně vede až na konec ledovce. Pravda byla někde uprostřed. Nejspíš jsem nešel ideální stopou, nicméně jako vedoucí člověk na laně mám to svaté právo. Neustálé kafrání a dohadování se jsem prostě neunesl. Ponaučení plyne: Snaž se předejít názorovým neshodám a psychické nepohodě. Špatná atmosféra v rámci skupiny je nebezpečná a může vážně ohrozit vaši výpravu. Nakonec vše dobře dopadlo, za hodinu už sedíme na chatě Taschachhaus a pijeme pivo, nálada je dobrá.

Čeká nás už jen krátký sestup k autu. Nakonec si cestu zpestřujeme kouřením uklidňujících prostředků, což má blahé i neblahé následky. Je nám nádherně a příroda nás uchvacuje (foto 8), ale cesta kur..... pomalu utíká a máme sušáka jak zavalený uhlíř. Co se dá dělat ... Těsně před parkovištěm v Mittelbergu volím alternativní trasu a scházím z pěšiny. Musím přelézt oplocení, ale nejsem soustředěný, špatně balancuji a dostávám prdu která projíždí po cestě nejmenšího odporu přes mojí nohu, srdce, ruku a hůlku do země. Jsem vyklepaný jak nejtek. Druhý plotek už přelézám s jistotu Reinholda Messnera. Jsme spokojení a unavení. Příchod k autu v 17 hodin odpoledne znamená cca 12 hodin na nohách. Krásný výlet, fyzicky poměrně náročný. Dva týdny po nás to zkouší normálkou náš kamarád Affro a spol. Vstávají ve 4 ale stejně to nestíhají a musí otáčet. Nejsou to žádná másla, ale prostě byli pomalí. Trek na Wildspitze přes Taschachhaus je celkem dlouhý. Pro mě jedna z nejnáročnějších tůr, když nepočítám ty, co jsem absolvoval s hovadem jménem Javor.


 Foto 6:Vrcholový severní hřeben Wildspitze.


Foto 7: Naše skupina na vrcholu


Foto 8: Sestup z chaty údolím do Mittelbergu

Žádné komentáře:

Okomentovat