Glockner

Grossglockner - Stüdlgrat

Cíl: Grossglockner 3798 m n.m.
Datum: 6/2016
Cesta: Stüdlgrat AD III₊/IV-, většinou II
Přístup: Kals am Grossglockner
Převýsení: Kals - Stüdlhütte 1000 m, Stüdlhütte - Grossglockner 1000 m
Časotrvání: Kals - Stüdlhütte 3 hod, Stüdlhütte - Grossglockner 5 a půl hod, sestup 4 hod
První lano: Mrkva, Got
Druhé lano: Kuba, Venca
Výbava: lano 30 m, 4 expresky, mačky, rukavice vhodné k lezení, standardní výbava na ledovec; lezečky netřeba
Průvodce: summitpost, climber, topo

Autor: Gott

V sedm ráno vyrážíme z Prahy, proplétáme se nesourodými křižovatkami městského okruhu, abychom o hodinu později najeli na dálnici. Po cestě stihneme zkontrolovat díky Mrkvově smartfounu, které zakoupené potraviny jsou od Babiše. Ty Babišovy okamžitě vyhazujeme za jízdy z okna. Alternativně je vyřídí Mrkva, který celou cestu jí.

Ve dvě odpoledne vyrážíme z Kals směrem na chatu. Nádherná cesta typickým alpským údolím, lemována kozorožci alpskými, ubíha rychle. Nevyužíváme Materialbahn a pelášíme nahoru. Žene nás hlad -- máme totiž na šest objednanou večeři. Na místě zjišťujeme, že večeře je pětichodová. To nám ale nezabraní zkrotit instinkt očekávaného hladu a přecpáváme se už prvními dvěma chody - polévkou a salátem.

Krásné alpské údolí.

Ve pět ráno výlézáme z chaty. Za chvíli pochodujeme po ledovci, pro jistotu navázaní, ale nebezpečí nehrozí. Po krátkém pochodu se dostáváme k nástupu na hřeben. Je to lehké lezení při kterém se jistíme převážně obhozením lana kolem balvanů, občas se objeví borhák.

Kousek od nástupu.

Těsně před prvním úhybným manévrem.

Nástup na hřeben.

Venca nasazuje své nové mačky na své nové boty. Boty naštěstí nasadit umí. O mačkách už se to říct nedá. Je to poněkud humorné vzhledem k tomu, že byl nedávno několikrát spatřen posmívajíc se turistům, kteří "se učí nasadit si mačky."

Venca chasing the crampon

Got už po druhé letos uhýbá šutru, který na něj shazuje Mrkva, a uvědomuje si, že Mrkva ho chce zabít.

Místo činu druhého úhybného manévru.

Krása této cesty spočívá také v tom, že v ní nikdo není. Tedy snaží se nás předejít jen jeden pár vůdce-klient. Mrkva je nechce pustit, protože podle něj lezou blbě,

načež oni volí krkolomnou cestu vyhýbajíc se nám, proto lezou blbě a Mrkva je nechce pustit. Sejdeme se až na Frühstücksplatz. Tam se pozdravíme, popřejeme si štěstí a oni nám zmizí. My mezitím čekáme na Pana Levandulového a Vencu obouvajícího si neustále mačky.

Od Frühstücksplatz začíná opravdové lezení a zároveň tam končí možnost ústupu. Už nález začíná po fixním laně. Jistit se lze borháky nebo kůly. Jde o členitý hřebínek, takže po většinou se oblézájí jeho věžičky, občas se musí přelézt nejaká dost skloněná plotna. Mrkva lze první a jde mu to, takže se leze pohodově. Když se však v těžším místě dostane do potíží, přestává se mnou bavit, a je nasraný, uvědomuji si, že je lepší ho nechat být. Tedy teď si to uvědomuji - tehdy mě to taktéž

vytočilo, nedbal jsem jeho rad, lezl si po svém a hópnul mu do lana. Za to jsem sklidil adekvátní kritiku "Hanysu, tu se nepadá!"

Na vrcholu si tradičně podáme ruku, napijeme se čaje, uděláme pár fotografií a valíme dolů normální cestou přes Kleinglockner. Je to voser - na exponovaném hřebenu pod náma sníh taje, resp. je to v mačkách po mokré skále. Mrkva se snaží zkušeně spěchat dolů, ale ne zas až tak zkušeně jistí obhazováním smyčky lana o železné kůly. To nefunguje tak, jak by mělo. Smyčka se zaryje do sněhu u paty kůlu, celé se to zasekne a akorát to zdržuje, než aby to jistilo. Je to pro mě na nervy a těším se až sejdeme z hřebenu.

Počasí jak z pohádky!

Těsně před vrcholem.

Borci na vrcholu!