Šerák, Praděd, Jelení studánka, Lysá hora, ... tak tady jsme začínali před deseti lety. První zimní přechody, noční spanilé jízdy a dostatek slivovice.
Alpy, Andy, Himálaj, Ťan Šan, Hindúkuš, Kavkaz, ... a tady jsme teď! Kluci z Jeseníků a Beskyd, co mají společný cíl a chtějí jít stále výš a těžší cestou.
Kámoši, pro které jsou hory srdcovou záležitostí i životním posláním.


čtvrtek 13. dubna 2017

skialpovy jazykolam

Skialpový jazykolam - aneb čtyři čtyřtisícovky za čtyři dny

Cíl výpravy: Allalinhorn (4027), Alphuebel (4206), Strahlhorn (4190), Rimpfischhorn (4199)
Trasy (po řadě): SV hřbet + S stěna, JV hřeben, SV stěna, JZ normálka - vše z Brittania Huette
Členové výpravy: Mrqa, Karol
Časotrvání: 4 dny (17.3.-20.3.2017)
Autor: Mrqa

Prolog:
Tenhle příspěvek je od našem výstupu na čtyři čtyřtisícovky v okolí Brittania Huette nedaleko Saas Fee. Po řadě se nám podařilo vystoupit na Allalinhorn (severní stěnou), Alphuebel (východní hřeben), Strahlhorn (severní stěna) a Rimpfischhorn (západní normálka) během čtyř dnů s tím, že jsme kvůli vichřici strávili celý druhý den na chatě. No, byl to povedenej skialpovej výlet... :)


Po měsíční pauze od ledolezení na švýcarském Trůnu jsem znovu vyrážel do Švajcu. Ve čtvrtek ráno mě ještě čekal nějaký pracovní meeting v Lausanne, ale o půl druhé jsem už vyrážel směrem do Vispu, kde na mě čekal Karol a vyrazili jsme směr Saas Fee. Původní plán nechat auto v některém z kempů v Saas Grund ztroskotal na tim, že všechny kempy byly ještě zavřené, takže jsme dojeli až na parkoviště do Saas Fee, kde jsme nechali stát Karlovo auto a velice nekřesťanskou cenu 19 CHF/den. Následující doběh skrz celé Sees Fee na poslední lanovku byl dost hektický, ale nakonec jsme ještě ukecali vlekaře, aby nám poslali poslední kabinku jen pro nás dva...

Na chatu jsme dorazili kolem pul šesté a po vydatné (a na švýcarské poměry i velice chutné) večeři jsme netrpělivě očekávali následující ráno. Vstávali jsme v 4:45, tj. o hodinu dřív než ostatní, jelikož jsme s nimi moc nechtěli motat při snídani a hlavně ve stopě. Navíc jsme ještě nevěděli, jak nám to ve stěně s Karlem půjde (dřív jsme spolu byli jen na ski-touringových výletech), takže každá hoďka navíc dobrá.

Severní stěna Allalinhornu.
Dostat se pod nástup (konec poslední lanovky, asi 1 km jižně od Mittelaletch, p. 3560) na SV hřbet Allalinhornu bylo vcelku přímočaré, a pak to začlo. Jelikož byla letošní zima ve Švajcu poměrně chudá na sníh, obvykle sněhové (firnové) pasáže byly dost zledovatělé, nicméně sklon 40-50° byl (aspoň pro mě osobně) ideální. Takže jsme nechali lano v batohu a šrouby na sedáku a lezli jsme nahoru bez jištění.

První pasáž měla asi 100 m, 40° led, pak následovalo 300 m lehkého výstupu až k výrazné trhlině (p. 3800). Tady to buď můžete oblízt zprava přes trochu nepříjemně exponovanou zledovatělou hranu a nebo přímo kolem trhliny, kde doporučuju použít pro jistotu lano. Pak následuje jednoduchá pasáž až pod vrcholovou trhlinu (p. 3920). Odtud se vydáte krásnou hladkou severní stěnou se sklonem cca 50° až nahoru na vrchol. Celou dobu jde vidět vrcholový kříž, takže můžete vylézt stěnou až úplně na vrchol.

Ledovcová trhlina v půlce výstupu.
Finální 50°stoupání na Allalinhorn.
Pak jsme sestoupili normálkou do Feejoch (p. 3807), kde jsme zkontrolovali předpověď na další den, které ovšem vůbec nebyla optimistická. Jelikož jsme však měli dobrej čas (cca 12:30) a krásný počasí, rozhodli jsme se pokračovat po skialpové trase č. 271 na Feekopf (3887)  a potom JV hřbetem na druhou čtyřtisícovku Alphuebel.

Abych byl upřímný nepřipadl mi tenhle z Feejoch na Feekopf přechod zas tak jednoduchý, jelikož s lyžema na zádech a s lyžákama na nohách i skalní lezení obtížnosti II+ není úplně zadarmo, hlavně když se Vám nechce vytahovat lano :)

Každopádně jsme to nějak přešli a pokračovali přes Alphuebeljoch na JV hřeben. Ono to sice odtud na vrchol vypadá jako kousek, ale 430 výškových metrů, v měkkém nafoukaném sněhu a bez pořádné aklimatizace, nám dalo zabrat. Každopádně jsme kolem 17:00 stanuli na nevýrazném táhlém vrcholu s krásným výhledem na vrcholy Monte Rosy, Matterhorn apod.

Alphuebel
Následující sjezd normálkou (272a) nebyl úplně za odměnu. Na začátku to bylo dost strmé, tvrdé a plné trhlin než jsme se dostali pod východní stěnu, pak následoval dlouhý traverz na východ a potom sjezd na sever neustále křižovaný trhlinami a s nejasnou stopou. Jenže pak následoval dost nudný traverz na východ skrz sjezdovky a potom finální stoupání k chatě (asi 2 km), což nám už dosti vyčerpaným příliš síly nedodalo. Každopádně jsme o půl osmé dorazili po 14 hodinách, 2000 m převýšení a asi 35 km v nohách zpátky na chatu. Byl to náročný, ale úspěšný den.

No a v sobotu přišel předpovídaný sajgon! Vichřice až 100 km/h a vleky ze Saas Fee mimo provoz, a tak, jak bylo původně plánováno, jsme zůstali na chatě. Jediné co stojí v tento den za zmínku byli super Speck-Eir-Fondue Roesti, které jsme si dali na oběd a příchod další české dvojce (Lucky a Dawa), s kterými jsme sdíleli večeři.

I když byla v sobotu vichřice, nakonec dorazilo k večeru poměrně hodně skialpinistů a společná snídaně s neděli ráno byla dost rušná - a bohužel, hodně lidí směřovali tam, kam my - na Strahlhorn. Naštěstí je většina skialpinistů ještě pomalejších, než pomalý Karel, takže jsme nakonec vyráželi z chaty jako první a užili jsme si panenský ledovec úplně sami. Na p. 3200 jsme se oddělili od normálky (262a) a pokračovali pohodovou trasou (263a) až do Fluchtpass, kde jsme nasadili mačky a vydali se k SV stěně Strahlhornu. Po cestě jsme obcházeli zleva jednu nepěknou trhlinu na p. 3800, ale pak byla cesta ke stěně již přímočará.
Strahlhorn - pohled ze severu.

Do stěny můžete nastoupit vcelku kdykoliv, my jsme však chtěli přímou variantu až ke kříži, a tak jsme nastoupili až při p. 4080, takže nás čekalo asi 150m 50-60° stěnou, kde jsme lezli simul-climbing s tiblocky. Shodou okolností jsme nahoru dolezli přesně ve stejnou chvíli jako první skupina jdoucí normálkou, což byl Daw s Luckou. Nakonec jsme všichni čtyři sestoupili normálkou (261a) až na chatu.

Strahlhorn SV stěna.
Uprostřed SV stěny na Strahlhornu.
Vrchol Strahlhornu.
Další den jsme vyrazili na Rimpfischhorn. Náš původní plán vystoupat severní stěnou na p. 4108 a potom hřebenem na vrchol (4199) jsme nakonec odpískali, jelikož by nás čekalo III+ lezení na sněhem pokrytých nakloněných plotnách, což s lyžema na zádech a s lyžákama na nohách úplně nechcete... Takže jsme nakonec vyrazili ještě se dvěma skupinama normálkou (261a). Až do Rimpfischsattel (cca p. 4000) to byla klasika na lyžích, pak mačky a hurá na vrcholovou pasáž. Hluboký měkký sníh byl dost nepříjemný, ale pravá sranda začínala až u p. 4120, kdy přišla na řadu skála, kde bylo zapotřebí to zajistit. Pak už jen výlez na předvrchol s jedním exponovaným místem (II lezení na plotně), a pak už jen vrchol, kde jsme byli dle vrcholové knihy letos první! :)

Předvrchol Rimpfischhornu.
No, a pak už jen následoval parádní sjezd k chatě a nakonec jsme se rozhodli to po čtyřech čtyřtisícovkách za čtyři dny zabalit a sjeli jsme až dolů do Saas Fee k autu.

úterý 7. března 2017

Ledolezení v Krkonoších

Cíl: Ledopád poblíž stezky Buď fit
Datum: 26. února 2017
Obtížnost: WI3 - WI4, 20 m, 70 - 80°, kompaktní led
Lokace:  Labský důl, Krkonoše
Účastníci: Venca, Mrqa, Martin
Vybavení: Lana, cepíny, mačky, šrouby a presky
Link: http://ledopad.krnap.cz/index.php

Pěkná oblast s krátkým ledopádem. Je to kousek ze Špindlu. Jde se po běžkařské stopě s komickým názvem Buď fit. Pak se musí brodit řeka Labe, což je prča. Je tam dokonce natažené ocelové lano, ale my jsme dali přednost skákání po šutrech. Na přístup jsou ideální lyže nebo sněžnice. Pak se dá pokračovat na tůru na hřeben Krkonoš přes Labskou boudu, kde nás pobavil velmi nepříjemný pan vrchní.

Teď něco málo k samotnému lezení. Abych to ve skratce shrnul, je to pohoda. Není to ani moc těžký ani moc dlouhý. Nahoře je připravený štand u stromu vlevo pro jištění zvrchu. Dají se tam vymyslet tak 3 až 4 různé linie na levé části ledu a další 2 až 3 na pravé části, ale ten nebyl v moc dobré kondici, když jsme tam přišli. Obtížnost se výrazně liší podle toho, jakým směrem to tam narvete. Nakonec jsme zkoušeli to nejtěžší, co šlo a podle zkušeného Mrqi jsme lezli WI4+/85° v kompaktním ledu. Pro zajištění by mělo stačit 6 šroubů, ale vemte raději víc. A malé ponaučení na závěr: Nenechávejte hůlky zapíchnuté moc blízko stěny; někdo by se je mohl při slaňování zarazit do prdele.

Nezapomeňte se před lezením rezervovat zde a důkladně si přečíst popis a pravidla.

Hore zdar!


Přístup k ledopádu. Když jsme ho viděli, tak mrqa začal valit jak křeček.


Ledopád v celé jeho kráse

Mrqa to tam našrouboval ...
 ... a vylezl. Všimněte si hůlek vlevo pod stěnou.

úterý 21. února 2017

Trun


Trůn

 

Tak tohle je ten bájný švýcarský Trůn!
Cíl výpravy: Throne, Avers, Švýcarsko
Datum: 12.2. 2017
Obtížnost: WI 5+, cca 250 m
Členové výpravy: Mrqa, Dándy

Něco málo z mé ledolezecké historie:

Není to ani měsíc, co jsem slavnostně začal svoji kariéru ledolezce, viz Malta. Začátky byly krušné a první den jsem měl problém vylézt na druhýho WI 3+. Mírně deprimovaný z mého nejistého výkonu, jsem vyměnil všechny železa a hle, najednou jsem byl schopen vylízt 4+ na druhýho bez velkých problémů.

O týden později jsem znovu sbalil železo a vyrazil do Švýcar za Javorem, abychom se vrhli na tamní ledy. Tady jsem poprvé tahal, nejdříve 3+ a později i dost výživný ledopád obtížnosti WI 4+, ze kterého jsem měl opravdovou radost! A abych byl upřímnej, trochu jsem i litoval, že jsme nešli do vedlejšího ledopádu, kterej byl ještě o půl stupně těžší. Další podstatná věc, která proběhla mezi mnou a Dandym, u kterého jsme ve Švýcarsku spali, byla domluva na zlezení Trůnu - impozantního ledopádu obtížnosti WI 5+ a délce 250 m. Nicméně jsem to tenkrát nebral úplně vážně, a i kdyby, tak bych se pravděpodobně nechal vytáhnout na druhýho...

Asi o deset dní později jsem spolu s Gabčou vyrazil otestovat ledovou stěnu v Liberci. Opravdu na mě zapůsobilo, že uprostřed města vyrostla taková krásná ledová stěna a klobouk dolů před tím, kdo to vymyslel a dokázal zrealizovat! Každopádně lezení to bylo dobré, akorát se jistí zásadně svrchu, led je většinou strukturovaný a kolmých úseků málo. Takže pro začátečníky dobrý, ale já jsem se snažil zvýšit obtížnost výstupů vybíráním trasy přes všemožné malé převisky a nebo jsem lezl třeba pět metrů od vyznačené línie, z čehož majitel stěny neměl úplnou radost :)

Dobití Trůnu!

Běhěm následujícího víkendu se zrodil plán na dobití Trůnu. Sice jsem si na ledu věřil čím dál tím víc, ale stejně jsem moc nedoufal, že si vytáhnu nějakou délku v těžké asi 100m klíčové pasáži, díky níž má Trůn obtížnost WI 5+ (dokonce dříve hodnoceno i WI 6).

Pátek přišel co by dup a já jsem seděl v autobuse směr Švýcarsko, abych se pokusil o tu "Extretrémní klasiku", "Ein Muss" a nebo moravsky "Pičo, psycho!" - monumentální švýcarský Trůn. V sobotu ráno mě mírně společensky unavený Dandy vyzvedl v Thusis a vyrazili jsme směr Avers. Cestou jsme nervózně vyhlíželi Trůn, který jsme hledali doslova za každou zatáčkou. A pak se objevil! Ohromující dominantní Trůn, na který sedával bájný ledový obr, který svým kyjem vyrýval koryta řek a svými rukami utvářel vrcholky hor! Čelist nám spadla a my jsme vyjeveně koukali na strach-nahánějící ledovou stěnu.

Po několika minutách zaslouženého obdivu a pár fotografích jsme pokračovali do Am Bach v Avers, kde jsme se ubytovali a po dvou vleklých hodinách, kdy jsme se zabydlovali a třídili matroš, jsme konečně vyrazili na led. V plánu bych jeden lehčí led, nad kterým jsme přejížděli cestou sem, a který vypadal ideálně pro dnešní cíl - slazení si štandovací techniky.


Jelikož jsme předešlý den nikoho na Trůnu neviděli, rozhodli jsme se vyrazil až o půl osmé, takže jsme ke Trůnu dojeli až něco před osmou, což se ukázalo jako pozdě, jelikož jsme zpozorovali jednu skupinku před náma. Na ledu nechcete lízt za někým, zejména, pokud Vás čeká 250 m. Avšak situace byla daná a my jsme se vrhli na Trůn v paralelní línii.

První délku tahal Dandy a bylo to cca 50m WI 2-3. Na druhou délku jsem se vrhl já a krom jednoho výšvihu to bylo cca 50m WI 2. Následovala krátká délka asi 15m WI 2 a ocitli jsme se pod klíčovou pasáží - cca 100m kolmého ledu. Byli jsme domluvení, že budu tahat já, dokud to půjde, a pak se kdyžtak vystřídáme.

Vrhl jsem se na to a s radostí jsem zjišťoval, že led je hezky strukturovaný s mnoha místy k zaháčení cepínu, či dobrého vstupu na nohy. Mně osobně tahle obtížnost připomínala spíš 4+ a prvních 20 m jsem si to vyloženě užíval. Jenže stejně jak při lezení na skále i při ledolezení je vícedélka docela něco jinýho než jednodélka a jak mi bandasky pomalu natejkali, začalo mi být jasný, proč u ledolezení je jen sedm stupňů obtížnosti - ten zbytek je totiž v délce!

A tak jsem začal potit krev... 30m, zavrtám šroub a poprvé odsednu. Dándy na mě zespodu volá, ať si pohnu a natáhnu těch slíbených 50 m s dvanácti postupovejma šroubama! Pane Bože, kterej kokot tenhle plán vymyslel - 4m vodlez u každého šroubu, to je klidně 8 m pád. Do prdele, to byl teda nápad!

Vyklepávám ruce a pokračuju další dva šrouby, ještě jednou odsednu, pak ještě jeden šroub a cca po 40m lezení na prvního konečně štanduju. Dándy za chvilku dolízá i s jedním odsednutím a bezpečně mě ujišťuje, že on tahat nebude. Ha! Taková podpásovka! Sice mi to dole řek, že pokud chci být jednou horský vůdce, musím si to vodtahat sám, jenže kdo by mu taky věřil, když si dělá neustále srandu... 



Jelikož kluci Bavorský, co spali na parkovišti, byli před náma, museli jsme lizt paralelní línii, která nebyla ta nejjednodušší. Teď už byli něco nad náma a my jsme se rozhodli traverznout do jejich stopy. Jak už Dándy avizoval, v klidu si odsedl na štandu, a já jsem tahal druhou délku za sebou. Led nabyl klasického květákovitého tvaru, což sice zlehčuje postup nohou a umožňuje tzv. cepínovou hákovačku, ale je to terno pro zavrtávání šroubů.  Únava byla znát, a tak jsem během této asi 30m délky dvakrát odpočíval - jednou v cepínech a jednou jen tak zaklíněnej v ledové jeskyňce. Na konci šikmého traverzu jsem kousek od starších abalaků zaštandoval a za chvilku dolez i Dándy.



Čekala nás poslední náročná délka cca 20m a já jsem byl znovu ten, co se do ni vrhl jako první. Nejdříve 5-6 jednoduchých metrů, postupové jištění o lano natažené ze skob je skále, a pak kolmý rampouch. První šroub šel celkem v poho, pak následovalo asi 3-4 m težkým ledem a už jsem byl na horním výšvihu. Ale neříkej hop, dokud... Při poměrně triviálním výšvihu se pode mnou urvali nohy, obě naráz - asi jsem zrovna stál na nějakým rampouchu a ten se urval a nebo jsem při zasekávání horního cepínu zvedl patu - každopádně jsem zrovna zasekával horní cepín a ten spodní mě neudržel, resp. moje bungee prasklo... a už jsem letěl dolů... asi 7 m, pád do půlky lana s krásnou rázovou silou 5,8 kN, takže jako do bavlnky, jenže cepín letěl taky a to až dolů...


A já jsem nadával, hodně nadával, jelikož jsem si myslel, že to bungee udrží. Teď mám cepín dole a nade mnou je pár posledních metrů Trůnu. Chvilku diskutujem s Dándym jak to dolízt se třema cepínama ve dvou lidech a mi to pomalu začíná docházet. Ta věc, kterou jako mladí ambiciózní lezci často postrádáme. To, co často rozhoduje mezi životem a smrtí... né samozřejmě teď v téhle situaci :) ale obecně na horách, když stojíte těsně před vrcholem a ono se zničehonic zhorší počasí. Vlastnost, kterou musí mít každý horský vůdce - umění se vzdát. A tak se na chvilku zamýšlím, vylezu ještě odvrtat ten poslední šroub a 5 m pod vrcholem Trůnu to otáčíme a slaňujem dolu. Dole celkem spěcháme, jelikož nenadále vylezlo slunko a celá stěna se začala jakoby oklepávat a všude kolem nás padají kusy sněhu a ledu. Při téhle příležitosti mi ještě někde upadne kýbl jak spěcháme k autu s padající stěnou za námi. 

Dole u auta mám smíšené pocity, ale nakonec se pachuť prohry vytrácí a dostavuje se vítězné uvědomění nabitých zkušeností. Dándy se směje a říka "Vždyťs tam byl! Nebo aspoň tvůj cepín... :)". A tak nakonec úspěšně a svým způsobem vítězně zakončujeme tohle naše tažení na švýcarský Trůn. Dalo mi to neskutečně mnoho a už se nemůžu dočkat na další ledy! Bude to WI6 nebo zas nějaká dlouhá pětka? Kdo ví, ale teď už jsem na to stoprocentně připraven! :)

Hoře zdare!
Mrkva

PS: Moje prvotní rozhořčení z prasklého bungee se po prostudovaní dostupných informací nakonec změnilo spíše v pochopení a trochu překvapení. Není lehké určit rázovou sílu, ale velmi zjednodušeně při volném pádu 1 m 80kg člověka, který se zastaví na 10 cm (tahle hodnota je hodně přibližně prodloužení bungee v maximalní tenzi + tlumení skrze sedák a vaše záda),  působí na bungee rázová síla F = 80*9.81/0.1 = 7.8 kN, takže bungee, které je konstruováno na 3 kN tohle prostě nedá. Edelrid dělá bungee s 3,5 kN na vlákno, což je nejvíc, co jsem na netu našel. Jedno z možných řešení, je použití tlumiče pádu - ale to už se dostáváme skoro k ferratovému setu. 
 
3 kN prostě nestačí...

pondělí 20. února 2017

Arolla

Ledolezení v Arolle

Cíl výpravy: Arolla, Švýcarsko
Datum: 11-12.2. 2017
Obtížnost: WI 3-4+
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Tak tohle bylo moje první ledolezení, kdy jsem měl tahat na prvního. Ohledně lezení jsem měl dobrou průpravu od Zobana, ale vrtání šroubů v kolmých úsecích moc odzkoušeno nebylo, ale tam, kde nabyly zkušenosti, byla vůle :)

Brzo ráno jsme s Javorem vyrazili do Sionu, kde jsme se setkali s druhou ledolezeckou dvojicí - Dándy a Jura - a vyrazili nahoru směr Arolla. Dojeli jsme pod krásný ledopád s názvem Cascade du Tunnel a ... a Javor zjistil, že nechal batoh s vybavením v autě. Takže zpátky do Sionu a o hodinu později jsme už konečně vycházeli z parkoviště směr ledopád.

Tam jsme byli celkem tři dvojce, ale místa byla dost, a tak jsme si překáželi poměrně minimálně - což bylo zejména tím, že jsme tu třetí dvojici předlezli, a tak nás shora bombardovali sněhem a ledem jen Dándy a Jura. Cascade du Tunnel je rychle přístupný a poměrně lehký 130 m dlouhý ledopád - převážně obtížnosti WI 3 s krátkými strmými pasážemi, takže celkově tak WI 3+.


Po vrcholovém cigárku jsme slanili dolů, a jelikož jsme byli všici dost nevyspalí a byly už dvě hodiny odpo, zabalili jsme to a přesunuli jsme se k Dándymu domů. Tam nás uvítala celá jeho veselá rodinka, i když jeho dvě malé dcerky (2 a 5 let) ze začátky vypadali, že neumí mluvit. Super večer u vínka a výborné večeře jsme prokládali opakováním techniky štandování a diskuzí o vybavení. Nakonec přišla na řadu ještě jedna láhev vína, kytara a zasloužený spánek.

Druhý den bylo v plánu něco ostřejšího: asi 50 metrová ledopád s 15 m obtížnosti WI 4+ a já to měl tahat... Hmm, bobky byly, ale bez toho by to byla nuda :) V úvodu nás čekala lehká květákovitá pasáž, která je sice easy, ale na šroubování je to horor. A potom přišlo 15 m WI 4+, solidní, kompaktní led v prakticky kolmé stěně. Jeden šroub, druhý, třetí... prvních deset metrů bylo nejobtížnějších, ale to to jsem měl v rukách ještě síly na rozdávání. Pak se sklon plynule zmenšoval, ale síla v rukou taky a musím uznat, že konečně až u pátého šroubu jsem měl možnost se nalepit na stěnu bez použití cepínů a vyklepat zápěstí. Zbytek byl už celkem v pohodě, a tak k 50 m nakonec stačilo 8 šroubů a štand o strom.



Javor s jedním hupnutím dolezl za mnou a pokračovali jsme dále do útrob skalní úžiny, kde se asi po sto metrech otevíral prostor připomínající římské Koloseum vytvořené z ledu. Tady jsme strávili asi dvě hodiny parádního lezení, kdy si každý z nás vytáhl asi 20 m cestu obtížnosti WI 3-4.


Kolem druhé odpoledne se k nám dostalo slunce, což je ten správný indikátor, abyste rychle zmizeli, a tak jsme slanili skrz jeden nádherný ledopád (WI 5), který, doufám, bude jednou z našich příštích destinací.

středa 18. ledna 2017

ledolezeni - Malta

Ledolezení na Maltě s horským vůdcem

Mnozí z nás znají Maltu jen jako ostrov ve středomoří, který je plný Němců a ožralých turistů vracejících se z Pacevillu. Avšak vězte, že existuje ještě jedna Malta na jihu Rakouska, která je jedna z hlavních destinací pro ledolezení v Rakousku.

Jelikož jsem v kolmém ledu poměrně začátečník a navíc mám letos v plánu uskutečnit nějaký těžký alpský výstup s horským vůdcem, kde ledolezení bude rozhodně potřeba, využil jsem příležitosti a rozhodl se vyrazit spolu s Radkem Lienerthem - horský vůdce, předseda bezpečnostní komise a specialista na severní stěny, tedy v České Republice jeden z nejpovolanějších.

V pátek večer jsme vyrazili z Brna a až do pondělí jsme se oddávali zimním radovánkám na ledech obtížnosti WI 2 - WI 4+. Byl to pro mě skvělý zážitek a znovu se potvrdilo, že pojem horský vůdce je zárukou maximální dovednosti ve všech možných horských aktivitách.




 









úterý 10. ledna 2017

Dívčí skok - severozápadní hřeben aneb nuda v Praze

Cíl: Dívčí skok (Koruna Šárky)
Datum: 7. ledna 2017
Cesta: Severozápadní hřeben 3- (lezec.cz)
Časotrvání: 2 - 3 hod
Lokace: Divoká Šárka, Praha
Účastníci: Kuba, Venca
Vybavení: Lano 10 m, smyce, frendy, presky, (mačky)

Divoká Šárka je unikátní místo, které nabízí vícedélkové lezení v Praze. Je to kolébka klasického lezení, sportovní cesty zde prakticky nejsou. Severozápadní hřeben na Dívčí skok, skalní dominantu Divoké Šárky, představuje v zimě nádhernou alpskou tůru. V létě to většina lidí leze v teniskách na solo, ale v zimě je to docela výživné lezení, pokud člověk důsledně kopíruje hřeben a přelézá každou věžičku. Nicméně každé problematické místo se dá obejít. Nástup je v zatáčce pod monumentální stěnou Žabák.

Červeně je nakreslena cesta po hřebeni na Dívčí skok.

V cestě není žádné fixní jištění, ale skála samotná nabízí dostatek špičatých výčnělků, kolem kterých lze obhodit smyce. Dále je zde k zajištění množství pevných stromků a dají se založit frendy a vklíněnce. Lezení samotného hřebenu je taková trochu náročnější turistika, čemuž odpovídá letní klasifikace 3-.
Začátek hřebenu
Při přelézání jednotlivých věžiček už začíná o něco jít, hlavně v zimě.

Nepříjemný slez z jedné z věžiček
A nepříjemný výlez na jednu z věžiček; tohle místo rozhodně není za 3-, ale dá se jako vždy obejít lehčím terénem

Pro druholezce může být trochu nepříjemný, když slézá z věžičky dolů, protože v tu chvílí prakticky není zajištěný proti pádu do sedla. Ale to se nedá nic dělat. Stačí si jen dodat trochu odvahy a uklidnit se. Vždyť ten, co šel první, to taky slezl, ne? 


Po dlouhém úseku, kde se střídají jednoduché pasáže s úzkými cca 5 metrů vysokými věžičkami začíná hřeben razantně stoupat a vrcholí asi 8 metrů dlouhým komínem, který se dá vpohodě lízt bez jištění.

Závěrečný komín
Pak už vás čeká jen chůze (nebo lezení po čtyřech) po úzkém hřebínku a na závěr nepříjemný slez dvou malých stěnek. Dejte si na čas, leze se dolů a je poměrně snadné uklouznout.

Závěrem: Divoká Šárka je unikátní místo. Dá se zde lézt i v zimě jako třeba severozápadní hřeben na Dívčí skok, ale i těžší až extrémně těžké cesty v různých stěnách. Celé místo má velmi zvláštní atmosféru. Jde cítit dobrodružství ze začátků horolezení u nás. Zároveň má člověk i trochu pocit, že je v horách, i když není. Severozápadní hřeben bych doporučil těm, kdo chtějí začít s alpským stylem lezení v horách. Je to velmi jednoduchá a bezpečná cesta, prakticky nic zde nepadá, ale přilbice radši posaďte na kebuli. Cepín prakticky nepotřebujete. Dá se vylézt jak v mačkách tak bez nich. Já lezl bez maček a Kuba s mačkama. Cesta nabízí pěkné technické kroky a nádherné výhledy do údolí, kterým se táhne potok Šárka, a na monumentální stěnu Žabák.


Sice jsem protestoval, ale Kuba trval na vrcholovém selfíčku. Za námi stěna Žabák