Pallavichini - aneb horolezecká maturita
Cíl: Pallavichiniho kuloár, 700 m, D
Členové výpravy: Mrkva, Marťas, Bárt
Členové výpravy: Mrkva, Marťas, Bárt
Datum: 03.-04.06. 2021
Autor: Mrkva 
Pallavichiniho jsem měl v merku už hodně dlouho - před x lety jako rovnocenej parťák s Javorem, pak jako kamarádskej guide s Vencou, Kostrou a Kubou. A nakonec jsem se k tomu dostal až letos s Marťasem a Bartem. Vybíral jsem cestu, která by uspokojila moji touhu po severních stěnách a dlouhých technických výšlapech, ale zároveň takovou, abych mohl sebou vzít dva mírně pokročilé alpinisty a minimalizoval objektivní riziko. A tak padla volba na Pallavichiniho kuloár na začátku června 2021.
Dle webkamery jsme věděli, že je všude ještě hafo sněhu, ale nakonec jsme lyže nechali doma. Možná jsme si měli vzít aspoň sněžnice, ale já jsem doufal v dobrej firm, po kterém budem stoupat jak po másle... :)
Ve čtvrtek večer jsme vyrazili z Brna směr Fusch am Grossglockner, kde jsme v kempu na trave přespali a ráno jsme pokračovali přes Hochalpinstrasse na Kaiser Franz Josef Hoehe. Zde jsme dorazili kolem desáté, sbalili věci, nabrousili macky a cepíny a něco po jedenácté jsme vyrazili směr Glockner Biwak. Nejprve dolů k jezeru, po jeho břehu na ledovec a za chvíli jsme byli u skalnatého nástupu k biwaku. A tady nastaly první komplikace. Byli jsme u východního svahu, na který pařilo slunko jak blázen a v noci evidentně moc nerzlo. Takže sníh byl totálně měkkej a hrozilo, že nás nějakej splaz strhne ze skály dolů. Bylo to poměrně na hraně, ale naštěstí to nebylo moc exponované a poměrně krátké.
Po skalnatém nástupu s měkkým sněem následovali dlouhé sněhové pole, kde jsme se po kolena bořili ve sněhu a dost pomalu (ale poměrně jistě) jsme pokračovali k biwaku. Na konci sněhového pole, kde jsme měli nastupovali do svahu vedoucího až k biwaku, jsme dali pauzu. Bylo několik možnosti jak dál (včetně možnosti počkání do nočních hodin, až se sníh trochu zpevní). Nakonec jsme se ale rozhodli pokračovat nejpřímější variantou a nějak to nabušit až nahoru!
Tož bušení to bylo solidní a hodně jsme ocenili pár turistických holí, které měl vždy ten prošlapávač na jeho pozici jsme se pravidelně střídali. Po úmorných dvou hodinách bušení, kdy jsme se někdy bořili až po pás, jsme se konečne dostali na hřebínek a po něm už v pohodě až na biwak.
Biwak na glockner je (myslím od roku 2019) úplně nová nerezová budka, která má kapacitu 16 lidi, hafo Alpinverein dek, kanistry s vodou na vaření a dokonce i stůl, takže opravdu hooodně luxusní záležitost :) Navíc pod novou budkou stojí pořád i ta stará, takže víkendový problém, že by bylo plno je, doufám, již minulostí.
Budík jsme nařídili na 02:30, jelikož jsme chtěli vyrazit tak, abychom v samotné stěně již nepotřebovali čelovku. Tenhle úmysl nám vyšel na jedničku, takže jsme z nástupu krásně viděli dvě první délky v super podmínce! Nicméně bych příště vyrážel klidně ještě o hodinu dřív a vyhnul se tak rannímu východnímu slunku, které svítí do stěny.
Odchod z chaty 03:45 a kolem 04:45 jsme na stoupili do stěny. Nejdříve překonat odtrhovku, která byla sice skoro celá vysněžená, ale měkký sníh mě donutil použít moje oblíbené kolínko. Poté následovali cca 55 m nejištěným 55° svahem ke skále, kde jsem udělal první štand. Pak dalších 50 m, kde toho moc na zajištění nebylo, takže jsem dal jen mezijištění a souběžne jsme pokračovali dalším 30 m na začátek širokého sněhového pole, kde jsem zakopal sněhovou kotvu a dobral Marťase s Bártem.
Poté jsme se navázali na krátké lano a pokračovali dalších cca 300 výškových metrú na konec sněhového pole, kde začínalo konečně trochu seriózního lezení :) Pokud máte v týmu zkušené horolezce, není problém dolízt až sem každý sólo, což ušetří zpoustu času.
Odtud jsme lezli vetšinou na celou délku lana a občas i souběžně. Technicky se jednalo o WI2/2+ a M2/M3, takže pohoda. Trochu mě překvapilo, že občas na nás svrchu něco padalo, i když jsme byli jediní ve stěně. Po třech 50m délkach jsme dolezli do klíčového místa, kde bylo první fixní jištění, které jsme zatím potkali. Čekal jsem fixní jištení již na konci sněhového pole, ale první jsem našel až zde. Před námi byla jedna délka za M4, což mě příjemně překvapilo, ale zároveň i technicky naplnilo - přesně kvůli tomu jsem sem lezl! :-D
Poté následuje poslední délka až do sedla a nebo cca dvě délky přímo na vrchol Grossglockneru. Nahoře byla trochu tlačenka lidí, co šli normálkou, ale nic hroznýho. Výhled nádherný a pocit z vylezené krasné alpinistické cesty jakbysmet. Nakonec jsme na vrcholu pobyli poměrně dlouho, jelikož Marťasovi trochu došlo a trocha odpočinku se šiklo i nám.
Poté následoval sestup, ze kterého jsme měli trochu obavy, jelikož bylo fakt vedro a sníh byl fest roztátý. Z tohoto důvodu byl, jindy triviální sestup bez jištění, nahrazen častým čekáním na ostaní lezce, a občasným spouštěním přes ocelové tyče, které se táhnou asi v 10 m rozestupech od vrcholu po hlavním hřebenu až k sestupovému kuloáru. Tenhle kuloár byl, zejména díky jižní orientaci, hoodně měkký a i když již nebyl exponovaný a člověk by se při pádu asi samovolně zastavil, nebylo to uplně žůžo-labůžo.
Následoval rychlý sestup až k Johann-Erzherzog chatě, kde jsme dali pauzu na roztavení sněhu, jelikož jsme už byli úplně bez vody. Navíc jsme se museli rozhodnout, jestli sestoupit bezpečně na JZ (směr Kals), ale pak dlouho a komplikovaně dojíždět na Franz-Joseph Hohe a nebo přímo na východ. Naštěsté se počasí se začlo trochu (teplotně) umoudřovat, jasnou oblohu vystřídaly mraky a sníh byl o něco lepší než o den dříve, když jsme stoupali k biwaku. A tak jsme zvolili přímou cestu, resp. její variantu, která nevedla hned východně smerem přes obvyklou lyžařskou (nebo myslím i letní) cestu, ale více na jih a teprve potom sestup na východ.
Začátek byl v poho, jen jsme se poměrně dost bořili, ale čím jsme byli niž, tím to bylo horší a v okolí přibývalo splazu z tepla či z odtrhu ze seraku. Nakonec jsme sestupovali regulérním laviništěm. Nemyslím si, že to bylo nebezpečný, jelikož se mi svah zdál pomerně zpevněný, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. A tak v dosti rychlém tempu sestupovali lavinovým pohřebištěm a jen se modlili, abychom byli co nejdřiv v pořádku dole.
To se během hodiny podařilo, a pak už jen dojít pod Franz-Joseph Hohe a vystoupat posledních 300 m až k parkovišti, což byl takovej finální test pro naši fyzičku.
Shrnutí: Celkově vzato se mi Pallavichini hodně líbi, jelikož kombinuje několik klíčových artefaktů dlouhých a těžkých severních stěn. Nebýt toho jednoho místa za M4, byla by to dlouhá, ale poměrně lehká alpská vesta. Díky této délce patří do obtížnosti D-/D, a tedy se dá již hovořit o seriózních alpinismu! :)
