Šerák, Praděd, Jelení studánka, Lysá hora, ... tak tady jsme začínali před deseti lety. První zimní přechody, noční spanilé jízdy a dostatek slivovice.
Alpy, Andy, Himálaj, Ťan Šan, Hindúkuš, Kavkaz, ... a tady jsme teď! Kluci z Jeseníků a Beskyd, co mají společný cíl a chtějí jít stále výš a těžší cestou.
Kámoši, pro které jsou hory srdcovou záležitostí i životním posláním.


středa 8. července 2015

Dent Blanche


Jak jsem ji ztratil na Dent Blanche


Cíl výpravy: Dent Blanche (4356 m n.m.), Walliské Alpy, Švýcarsko
Trasa: jižní normálka (AD-)
Členové výpravy: Mrqa, Javor
Časotrvání: 10 h z Cabane de la Dent Blanche (3507 m n.m.)
Dobyto: Kóta 4150 m n.m.

Prolog:
Neděle 21.6. 07:30: Máme za sebou asi 4 hodiny chůze, počasí se stále nezlepšuje, teplota -10 °C a díky nárazovému větru až 60 km/h jsme pokryti skoro souvislou vrstvou ledu a rampouchů. Narazili jsme na zatím nejtěžší pasáž našeho výstupu - kamenná věžička ve výšce asi 4150 m n.m. Jdu jako první a překonávám prvních pár metrů stylem drytooling, kdy se oba cepy nekompromisně zasekávají ve skalních spárách. Není to těžké lezení (asi III-IV UIAA), ale v daných podmínkách to není nic příjemného. V jednom mírně exponovaném místě traverzuju asi tři metry vpravo, když na mě zdola Javor něco křičí. Kvůli silnému větru mu vůbec nerozumím, a tak pokračuju dál v traverzu. Levá noha se trochu smýká, a tak hledám místo, kde bych mohl založit štand. Zaseknu pravý cepín a levou rukou hledám vhodný friend, který by se hodil do spáry. Kouknu se dolů k sedáku a najednou ji nevidím... Dva roky se mnou chodila po horách, byla mi oporou v těch nejnáročnějších podmínkách a teď tam najednou není. Pomalu si začínám uvědomovat svou situaci. Zakládám štand - nakonec smycí - a slaňuju jednu lanovou délku dolů pod věžičku a nevěřícně čumím dolů do 60° svahu, který klesá pravděpodobně stovky metrů hluboko. V neustupující mlze mi skoro všechny šutry v dálce připadají jako potenciální místa, kde by se mohla zachytit, ale vím že je to jenom moje představivost. Nic neslyším a pomalu si uvědomuju, že je konec. Zatlačím slzu a vyšplhám zpátky k Javorovi, kterému je situace ihned jasná. Balíme "kufry" a začínáme sestupovat. V onom místě na kamenné věžičce po nás zůstala jedna smyce s karabinou - ber to jako vzpomínku na tebe, Phantomo Raveltik.

Doufám, že jste všichni poznali, že Phantom Raveltik je název pro rámové mačky od firmy Raveltik :) A pro ty, co překonají prvotní "zklamaní", bych rád popsal můj příběh o ztracené mačce od začátku...


Zbytek článku najdete na http://hikehitchhike.blogspot.cz/2015/07/dent-blanche.html