Šerák, Praděd, Jelení studánka, Lysá hora, ... tak tady jsme začínali před deseti lety. První zimní přechody, noční spanilé jízdy a dostatek slivovice.
Alpy, Andy, Himálaj, Ťan Šan, Hindúkuš, Kavkaz, ... a tady jsme teď! Kluci z Jeseníků a Beskyd, co mají společný cíl a chtějí jít stále výš a těžší cestou.
Kámoši, pro které jsou hory srdcovou záležitostí i životním posláním.


pátek 17. srpna 2018

Frendo Spur

Frendo Spur

Cíl výpravy: severka Aiguille du Midi
Trasa:  Frendo Spur, D+, 5c
Členové výpravy: Mrkva, Javor
Datum: 13.7. 2018
Autor: Mrkva



Musím uznat, že výstup na Aiguille du Midi před Frendo Spur jsme uplně neplánovali. Nicméně vysoké letní teploty a nedostatek ledu v jiných severních stěnách v okolí Chamonix nás nakonec přesvědčily, že Frendo Spur je ten pravý. Tato nádherná cesta s úchvatnými výhledy se sice řadí mezi mixové cesty, ale je to spíš kombinace dvou cest: nejprve klasického alpského žebra s nejtěžším lezecké místem za 5c (což nabádá mnohé lidi k přezutí do lezeček) a potom dlouhého dolezu na Midi po strmém sněhovém poli.

Plán byl jednoduchý - vzít ráno první lanovku a vrátit se nejpozději tou poslední. V záloze jsme měli zabookované ubytko na Cosmique a zlézání German Gully na Trianglu du Tacul naplánované na další den. Jak se nakonec ukázalo, Frendo Spur je se svými 1200 výškovými metry (bezmála 1600 m od lanovky k lanovce) opravdu výzva na celý den a mnozí jeho pokušitelé volí dobrovolný bivak asi ve 2/3 cesty, kde končí lezecká pasáž a začíná ledovcové pole. Nicméně ve středním tempu a dvěma menšími zakufrováními (cca 1.5h ztráta) jsme to stihli za 10h (11h od lanovky k lanovce), takže tak akorát přesně na poslední lanovku. Začněme ovšem od začátku...

Ve čtvrtek večer jsme dorazili do Chamonix, přespali na parkáči a po pěti hodinách spánku a rychlostní snídani jsme si to šinuli na první lanovku. Do té jsme se sice nedostali z důvodů přebytku přehnaně namotivovaných horolezců, kteří tam snad stáli frontu už od šesti, ale druhá už byla naše a v sedm jsme si to již mašírovali od stanice Plan du Aiguille směrem k severní stěně Midi. 

Přístup byl rychlý a zřejmý. Mačky jsme nasadily až kousek pod odtrhovkou, abychom je za dalších 200m zuly, jelikož odtud vedla už jen skála - podmínky byly dost suché, ale to se pro tuto cestu hodilo. Následoval cca 200m traverz doleva lehkým terénem (II-III UIAA) až pod širokou stěnu, kde se to začínalo trochu přiostřovat. Tady můžete potkat smyce skoro za každým rohem, takže vybrat tu správnou cestu nahoru může být trochu trikové. Zejména poslední výšvih na hřeben za 5b se při špatně zvoleném místě s nějakou náhodnou smycí může jevit spíš jako 6a, viď Javore? :)
První pasáž cesty hned za odtrhovkou.
Traverz doleva, úsek za III UIAA.

Jakmile se dostanete na na hřeben, následuje cca 200m lehkým terénem (II-III UIAA) až dolezete k onomu bájnému místu, o kterém se toho tolik povídá - krásný uzavřený kout za 5c. Jen se neunáhlete a nenalezte do otevřeného koutu vpravo, ten je minimálně za 6a a v lezečkách by to šlo dost ztěžka. Váš kout je ten za rohem vlevo, uzavřený, až skoro komín v některých místech - díky čemuž se v botách dá vylízt celkem v poho a případně se dá pomoci o nějakou ze skob. Cca po 20m krásného lezení je zde skoba, ze které se dá jistit. Dále pak pokračujete cca 100m středně těžkým terénem (převážně III, pár kroků za IV) poměrně strmě nahoru až pod třetí a poslední těžší místo cca za 5a. Jedná se sice jen o jeden krok do strany na tření, ale pokud máte na nohou pohorky, může si připadat poněkud nejistě. 
Výšvih na hřeben.
Nad koutem za 5c.

Třetí těžší úsek za 5a.

Pod bivakovací skálou.
Odtud následuje celkem pohodový výstup (cca 50m III) až pod bivakovací skálu. Tady je poměrně dobré místo na krátký odpočinek, ale od těch lepších míst na bivak vás dělí strmá skála. Někteří ambiciózní jedinci to můžou vzít přímo, ale ti, co zde nešli lízt 6-áčka v lezečkách traverznou doleva na ledovec. Cesta to není úplně zřejmá (a díky stavu ledovce se může trochu měnit), ale měli byste se držet přibližně horizontálně a poté sestoupit na ledovec cca 100-150 výškových metrů nad serakem. My jsme to úplně netrefili - klesli jsme moc dolů - a tak jsme si užili jedno nepříjemné slanění a trochu obcházení trhlin.

Následuje pohodový výstup sněhovým polem (cca 200 m, 50°), kde po pravé straně míjíte několik širokých polic vhodných na bivak s neskutečným výhledem. Další výhoda bivaku je ta, že finální sněhové pole na Midi lezete ráno, kdy je vše ještě zmrzlé. Navíc, i když se zdá, že už jste skoro nahoře, vězte, že jste teprv ve 2/3 a nějaké 2-3 hodiny lezení v rozbředlém sněhu jsou ještě před váma. 

Pokračujete-li dále, vylezete na výrazný ostrý sněhový hřebínek který jak parabola stoupá (200-300m, 30° až k 60°) k výrazné skále před vámi. Tady máte zas několik možností kudy dále, ale za našich podmínek byla jasná varianta vpravo přímo na Midi. Zde se nenechte zlákat stopama kolem skal, ale běžte přímo diagonálou vpravo směr Midi. Tady si užijete místy až 70° lezení někdy i v černém ledu, takže druhý cepín určitě sebou.

Přibližně po 300m vylezete na hřeben asi 10 minut od stanice lanovky na Midi. Gratuluji, právě jste zdolali krásnou cestu severní stěnou Aiguille du Midi!
Výlez na sněhový hřebínek kolem bivakovací skály.

Parabola na sněhovém poli - tady to začínalo být strmější, takže přišlo i na šrouby.

Severní stěna Aiguille du Midi z lanovky.
Přibližná trajektorie Frendo Spur v našem podání.

pátek 4. května 2018

Bockmattli

Vícedélky na Bockmattli

Cíl výpravy: Bockmattli, Schwyz, Switzerland
Trasa 1. den: NW  Wand, Gr. Turm Bockmattlistock, 6a, 10 délek
Trasa 2. den: Hohlenweg, Namenlos Turm, 6a+, 11 délek
Členové výpravy: Mrkva, Švadla
Datum: 21.-22.4. 2018
Autor: Mrkva

Severní stěna Gr. Turm Bockmattli je dominantní 500m vápencová stěna, ve které se nachází několik cest obtížnosti většinou 5c-6c s tím, že jich je vetšina skoro sportovně zajištěna (P1, cca co 5 m), a taktéž velká lezecká klasika Supertramp (6c+, P2). Pod stěnu se dostanete cca za 2h z Innerthalu nebo za 30 min od chaty Bockmattli. Náš cíl byl původně cesta Nordwand Direct za 6a+, jenže jak to už bývá (když si nekoupíte průvodce a spoléháte jenom na info z netu) po delším hledání a dohadování, kde je vlastně nástup, jsme nalezli do jiné cesty. Naštěstí pro nás, se z toho vyklubala taky hezká cesta a ještě k tomu o chlup lehčí než Norwand Direct. Obrovskou výhodou této lezecké oblasti je to, že jsou frekventované cesty plně oboltované přibližně v pětimetrových intervalem a v klíčových místech i četněji. Sebou jsme pro jistotu měli jeden frend, ale víceméně jsme ho nepotřebovali. Jako průvodce poslouží nejlépe Plaisir OST. Nedaleká lezecká chatička Bockmattli může posloužit na přespání nebo jako občerstvovací stanice. Naše cesta NW Wand  měla (bez jedné přístupové délky) 9 délek (+2 lehké přístupové), kde dolezete na NW hranu, odkud buď můžete pokračovat až na vrchol Gr. Turm a dále lehkým terénem (délky 3a-3b) až na Bockmattlistock. My jsme nakonec až na vrchol nelezli, ale slanili jsme.




Topo severní stěny Gr. Turm, Bockmattli.

 



Poslední těžká délka (6a) na NW Wand.
  
Poslední těžká délka (6a) shora.

Druhý den jsme vyrazili na Hohlenweg (11 délek, 6a+, 3p.a.) na Namenlos Turm, na kterou se diváte přímo z chaty. První 60 m délka má dost špatnou skálu, ale pak se naštěstí kvalita šutru rapidně zlepší. Na téhle cestě jsou štandovací kruhy cca 25 m od sebe, takže při 60m laně mužete občas nějakej přeskočit. Nicméně tahle cesta vede často koutama či spárama a je dost členitá, takže při delších délkách může vadit tření. V téhle cestě jsme byli jako druhá dvojka, ale charakter cesty je takový, že na nás nic nepadalo. Musím uznat, že poslední délka za 6a nám dala dosti zabrat a musím se přiznat, že ani jeden jsme to na RP nedali.


Namenlos Turm topo
 
Namenlos Turm

Švadla na vrcholu Namenlos Turn, v pozadí vrchol Bockmattlistock.






pátek 20. dubna 2018

Karbunkulovy hreben

 Karbunkulový hřeben

Cíl výpravy: Karbunkulový hřeben
Trasa: Karbunkulový hřeben, přímá varianta 2-3 UIAA
Členové výpravy: Mrqa, Kuba, Venca, Goťák

Čas: 23.9. 2017
Autor: Kuba

Tak jsme se rozhodli dát ve čtyřech Karbunklový hřeben plus výstup na Kolový štít. Ve špatných sněhových podmínkách to byl plán velice ambiciozní.

O co vlastně jde?:

Jedná se o klasický vzdušný tatranský hřeben. V létě to je krásné dvojkové lezeníčko. Ale v zimě se jedná o celodenní túru. Cesta vede od Chaty u Zeleného plesa do Červené doliny. Odtud do Jestrabieho sedla. Ze sedla po hřebeni na Belasou věžu až do Kolového sedla. A tam naše plánovaná cesta skončila a začal freestyle. Ale začneme od začátku...

Náš tým se skládal ze zkušeného amatérského horského vůdce Mrkvy, lezce Gotta, naprostého nováčka Bárta a mě. Cesta začala emočně vypjatými chvílemi, za které mohla Gottova peristaltika. Prostě se musí po kafi a cigárku ráno vytrůnit. Potíž je v tom, že mu to trvá extrémně dlouho. To byl mlýn na Mrkvovu netrpělivost. Takže cesta do Červené doliny proběhla za svištění nadávek a osočování hlavních dvou protagonistů. Situace se uklidnila až vykopáváním sněžného profilu na úpatí svahu vedoucího do Jestrabieho sedla. Lavinovka vyšla tak nějak šalamounsky v pohodě (v profilu byly 3 sněhové desky se skoro stejnou strukturou sněhu).

Šikana nejmladšího člena týmu (kopání sněhového profilu).

Takže pokračujem ve výstupu. V půli cesty do sedla jsem si říkal, jak nám to krásně odsejpá, ale to byl jen záchvat optimismu. A to proč? Již na začátku jsem zmínil špatné sněhové podmínky. Bylo kolem nuly, velice špatná či žádná viditelnost, foukalo a trochu sněžilo. Naše postupová rychlost se rychle snižovala, bořili jsme se po kolena do měkkého sněhu. Poslední metry do sedla jsme postupovali po jednom, abychom nestrhli ostatní při uklouznutí či pádu laviny.

Cesta do Jestrabieho sedla (ve předu Mrkva, blíž kameře Gott).

Do Jestrabieho sedla jsme se všichni dostali v pořádku a dokonce v dobré náladě. Dali jsme čajík, tatranku, cigárko. Navlékli jsme sedáky, nacvakali presa, karabiny, ověšeli jsme se smycemi, navázali na lano a pustili se do boje s hřebenovkou. Šel jsem jako první, po pár lehkých sněhových metrech mě překvapil techničtější traverz, ale v pohodě. Poté další kolmé metry ve sněhovém žlábku. Přesně to, si člověk užívá. Cepín v ruce, mačky a jede jak mašina nahoru. Už jsem měl založené 2 smyce, což mi dodávalo falešný pocit bezpečí. Nijak jsme se nedobírali, jen jsme se vždy snažili jít na napnutém lanu. To znamená, že na nějakých 40 m lana jsou navázaní 4 lidi. Tvz. jeden za všechny, všichni za jednoho dovedeno do absolutoria. Chybu jednoho, by draze zaplatili i ostatní. Takhle se spojit s někým na život a smrt vyžaduje mít absolutní důvěru ve schopnosti kamarádu (podle toho je svazek manželský sranda pro děti).

 Poslední pokyny, jde se lozit.

Konec filozofování, ani na to není čas. Protože na konci krátkého sněžného pole se objevil skalní převis. V létě zývačka, ale v zimě, kdy je vše pokryto vrstvičkou ledu, a v ruce máte jen jeden technický cepín, to není dávačka. Samozřejmě vědomí toho, že vás nikdo nejistí a hlubina pod vámi je opravdu hluboká, taky nepřidává na jistotě. Kurva kudy, zprava jen hladký šutr, tak zleva. Tam to jde, ale další šutr už mě nepustí. Kurva tak zas doprava. Traverz v převisu bez chytu a po ledu. Můj nejtěžší krok na hřebenu. Po milimetrech se snažím pravou rukou našmatrat chyt. Po vypjatých sekundách, kdy jsem ještě musel kontrolovat svěrače jsem se dostal na supr safe chyt. Byl jsem tam, jak se mi ulevilo, muselo to být slyšet až na chatě. Ale nebojte, pochvalu jsem nedostal. Mrkva mě zjebal, že jsem měl jít jinudy. Po 15 m je v cestě krásný špičatý šutr na smyci. Zde jsem zaštandoval a dobíral méně zkušeného Gotta a Bárta. Věděl jsem, že jsem jim tam připravil pěkný nesmysl.


Trocha té expozice, I.
Trocha té expozice, II.

Trocha té expozice, III.
Postupovali jsme velice pomalu. Na vině byla hlavně nevyrovnanost družstva. Po dalším pohodovém postupu slyším, že mám zastavit a počkat na ostatní. Prý bude porada. Ty voe dostanu zjebano a vyhodí mě z pozice jedničky. Nakonec ale né, prý kromě toho převisku všechno dobrý a mám pokračovat. Další výškové metry přibývali v pohodě. Tatry nám na chvíli ukázali přívětivější tvář. Krásná cesta po exponovaném hřebínku s méně technickými kroky. Čas už taky řádně pokročil, ale když to najednou šlo tak hladce nikdo si nestěžoval. Až najednou se přede mnou objevil na úzkém hřebínku obří monolit. To nedám, volám Mrkvu ať jde na pozici jedničky a já půjdu poslední. Do toho monolitu se mi nechtělo ze 2 důvodů. Jednak jsme neměli žádné jištění (pád by přinejmenším hodně bolel). A za druhé jsem měl v batohu zrcadlovku, kterou jsem si nechtěl roztřískat. Samozřejmě strach z hlubiny v mém džentlmenství vůči Mrkvovi nehrál žádnou roli. Mrkva to v pohodě bez zaváhání přelez. Taky v tom hrajou roli dva faktory. Jednak je to magor a taky neměl v baťohu zrcadlovku.
Jakmile jsem se dostal jako poslední přes šutr, tak mě trochu sralo, že jsem se o to nepokusil sám. Nebylo to zas tak těžké. Poté následoval dlouhý pohoda/krása úsek. Problémy znovu nastaly na posledních metrech pod Belasou. Nepříjemný delší traverz pod hřebenem zakončený objímačkou se skalou (ale bez chytů, ale spousta měkkého sněhu). Goťák, který byl přede mnou si tam dal takových 15 min, než problém vyřešil. Nechtěl jsem ho stresovat, ale protože jsem měl na sobě jen triko a membránovou bundu, tak jsem šíleně promrznul. Já jsem ten úsek proletěl za 15 vteřin, bo sem neměl náladu se tam zdržovat. Ale zdržení přišlo hnedka. Ostrý dlouhý balvan zaklíněný mezi dvěma věžičkami. A zase ten Goťák, místo aby to proběhnul, se na šutr vrhl s vervou milovníka ovcí, tvz. „po bačovsku‟. A doslova poslední 3 metry na Belasou bylo převisem po sněhu a ledu. Ale dostali jsme se tam všichni. Ale už bylo 16 h odpoledne a měli jsme před sebou jednu hodinu světla a štreku před sebou. Pro jistotu si Bárt zapomněl čelovku.

Hřeben mezi Belasou a Kolovým sedlem byl technicky jednoduchý až na jedno místo, kde se slézalo z obřího šutru s přeskokem na další věžičku. Mrkva šel první. Ale ani jemu se to nepovedlo přelézt čistě. Protože jsme na něho neviděli, nevěděli jsme co se děje. Slyšíme jen řev a nadávání, které si ani nezaslouží reprodukovat. Nakonec to ale dal a dokonce zachránil cepín. Do sedla pod Kolový štít jsme dorazili při západu slunce v 17:30.

Mrkvova oblíbená pasáž, I. Pozn. leze se doleva (pozadu).

Mrkvova oblíbená pasáž, II.

Mrkvova oblíbená pasáž, III.

Zasloužená odměna v podání 5 min nádhery před západem slunce.

Bez keců jsme se shodli, že tady naše túra končí a musíme se co nejrychleji dostat do chaty. Souhrou více faktorů (únava, podcenění cesty, tma) jsme začali lanit do Malé Zmrzlé doliny na místo do Červené doliny. (Pozn. Mrkvy: Já jsem totiž nevěděl, že to do té Červené doliny jde tak snadno.) Slanili jsme kuloárem 30 m, tam jsme udělali štand z Mrkvových lyží a zbytek prudší části kuloáru jsme dolanili na jednom provazu (tedy 60 m). Mrkva pak zrušil štand a slezl se dvěma cepíny dolů. Na konec doliny jsme se museli dostat přes lavinové pole. Všude byly spadlé laviny, které mi dělali v hlavě brajgl. Musel jsem se ujmout vedení, Gottovi a Bártovi se moc nechtělo a Mrkva to jel o 15 min později na lyžích.

Lyžařský štand pod Kolovým sedlem.

Dolina končí 100 výškových metrů nad chatou. Dolů se dá dostat kuloárem, který je nateklý ledem. To zní jako plán. ALE!!! Nenašli jsme žádný dobrý led, do kterého by jsme navrtali šroub. Takže lanit přes šutr. Taky dobrý, ALE!!! Nenašli jsme žádný dobrý šutr, který by šel obhodit repkou. Nakonec jsme to hodili kolem jednoho přimrzlého kamene (nic super safe, ale cesta jinudy nevede). Následující plán byl jak z hororu. Mrkva de první a na konci lana udělá Abalakovy hodiny (vyvrtá šroubem v ledu V díru a protáhne jí repkou). To bude náš štand pro 4 lidi. Nic proti Abalakovy, ale už si nepamatuju, kdy sem se tak intenzivně modlil, abychom tohle šílenství nemuseli postupovat. Bůh přeci existuje, po pár kolmých metrech je kuloar chodák!!!! Dolů dem po jednom, protože je to lavinozní terén. Ale to už je nám jedno, ta úleva toho, že se nezabijem pádem, byla obrovská. Po další hodině jebání v hlubokém sněhu jsme se dostali k pivku a večeři. Přežití jsme oslavovali do 2h do rána v baru se slovenskými kolegy horolezci.

Příprava na lanění do neznáma.

sobota 24. března 2018

Ohlédnutí za pískařskou sezonou 2017 - fotoreport


Hruboskalsko, oblasti Maják a Kapelník
Účastníci: Venca, Kuba, Mrkva, Lea, Cuchle

Vybrané cesty:
Podmokelská věž, Údolní cesta V, Úzký komín IV (bez kruhu)
Sfinga, Normální cesta IV
Kapelník, Normální cesta VII
Maják, Údolní cesta VI (bez kruhu)
Blatník, Kalfeřova hrana VI





























Ostrov a Tisá
Účastníci: Venca, Kuba

Vybrané cesty:
Špičák, Sluneční IV
Palcát, Stará cesta V
Císař, Benkeho cesta VI
Komorník, Piskořova cesta V
Pevnost, Dárek rekreantům VI












Literatura:
Petr Hejtmánek, Miloslav Homolka, Jindřich Sochor - Hruboskalsko, I. díl, 1996,
II. díl, 1998.

Jana Bejčková - Nejkrásnější cesty na písku, 2015.

http://hruboskalsko.cz/





Hore zdar!